Jana Fryková se do domku za místní silničkou přistěhovala jako osmiletá holka. Dům samotný je starý přes sto let. „Naši tu vychovali dvě děti a my taky. A chtěla bych tu zůstat. Kam bychom měli jít? Kde bychom na to vzali peníze?“

„Vždyť kdo by to koupil?“ ptá se sám sebe manžel Zdeněk. Podobných rodin jsou v Libereckém kraji nyní tisíce. Naštěstí pro ně nemají čas číst noviny či brouzdat po internetu. Dozvěděli by se totiž, že mají domy na špatných místech, že neuposlechli výzvy k evakuaci a že například na internetovém serveru idnes probíhá anketa o oné diskutované stovce navíc k daním – na budoucí povodně. 1 554 lidí (ve středu ve 14,39) je pro, plných 5 559 proti! A kdyby měli čas courat po supermarketech, zaslechli by třeba něco o tom, že si měli chránit život a ne lpět na majetku.

Jenže oni čas nemají. Brodí se v bahně a v troskách. Ve vesnici hoří velké vatry, rachotí náklaďáky a k smrti utahaný starosta Jiří Formánek vysvětluje, jak to tehdy bylo. „Nikdo nám nic neřekl, neoznámil. Místní paní mi v sobotu v půl třetí ráno zavolala, že se jí kolem baráku valí voda. A to už byl střed vesnice zatopený.“ Dopoledne lidé dostali výstrahu, že mají opustit domovy. Jenomže voda trochu klesla, zdálo se, že je po všem. Nikdo nevěděl, že se valí tisíciletá voda.

„Lidi jsou šneci. Chtěli zůstat doma, kdo jim to může vyčítat,“ říká Jiří Formánek. Kdo? Například ministr vnitra Radek John. Pro příště plánuje pro nešťastníky, v poslední chvíli vyproštěné vrtulníky, pokuty. Přesněji řečeno cosi jako „spoluúčast“ na vlastní záchraně.

„Dopoledne šla voda dolů, mám na domě takový terč, tak jsem to sledoval,“ vzpomíná na den hrůzy a zkázy Zdeněk Fryk. „Šli jsme na zahradu odklízet věci a najednou koukám, že se přes terč převalila voda. A už nešlo nic dělat, nikam jít. Byl tu strašný proud, plavalo tu dřevo a všechno.“

Jana Fryková vypráví: „Já měla hrozný strach. Zdeněk byl na střeše a odstrkoval věci, co přinesla voda. Já stála u okna a brečela, že ještě nechci být vdova.“ Frykovi v pozdním odpoledni evakuoval vrtulník. Nevědí o ničem, co by udělali špatně. Nevědí, co by příště udělali jinak. Netuší, za co a kam by se měli odstěhovat.

Podobně zaskočení jsou i lidé z ostatních postižených míst. Město Frýdlant na březích nebezpečné Smědé se těšilo rozkvětu už ve 14. století, kdy se Liberec zmiňoval jako malá bezvýznamná osada. Ve stejné době existovala i povodněmi neustále trápená Višňová. Také Bílý Kostel nad Nisou má více než 600 let dlouhou historii. Lidé v těchto místech zkrátka žili a žijí. Jsou to jejich domovy a nezaslouží si kritiku ani za to, kde stojí, ani za to, že se je snažili během povodní chránit.

„Ať si to jde každý zkusit a pak ať mluví,“ uzavírá smutně paní Fryková. „Být zavřená v baráku a čekat, odkud co připlave.“ Do zdevastovaného přízemí jejího domku pere slunce. Náklaďáky víří prach, ve vzduchu je plno kouře z ohňů. Všudypřítomné bahno a stojatá voda smrdí. Povodně začínají zapáchat.

(Jana Patková)