Vánoce prožila Anna Gjepaliová v Albánii, v rodině Češky a muslima. Na tyhle svátky vzpomíná moc ráda. Přestože muslimové vánoce, oslavu Narození Ježíše Krista a symbolu křesťanství neslaví.

„V Albánii se navíc bylo čtyřicet let zakázáno vyznávat jakékoliv náboženství. Nesmělo se do kostela ani do mešity. Bylo to tabu. Maminka ale přinesla do rodiny určitou podobu českých vánoc,“ říká žena, která už pár desítek let žije se svým albánským manželem opět v Čechách.

„Svátky se tu ale koncem roku vždycky slavily. V rodinách byly stromečky. Dnes už jsou ozdobené stejně jako všude na světě, většinou skleněnými koulemi, podle posledních trendů. U nás se na něj ale věšelo spíš ovoce, ořechy zabalené v lesklé fólii, nebo se na něj peklo speciální pečivo, které se věšelo na nitky nebo stužky,“ říká.

Idylu téměř staročeské představy vánoc však vzápětí nabourá. „V hodně rodinách se na stromek věšely třeba umělohmotné hračky,“ říká žena, která vánoce v Albánii prožívala v období tuhé totality. V porovnání s naší nepoměrně tvrdší.

Z pohledu jídelníčku nesměla na stole chybět krůta.
„Ty se v Albánii pořizovaly už na podzim a pak se dokrmovaly,“ vzpomíná paní Anička.

Spolu s drůběží se na muslimské tabuli objevovalo také tradiční cukroví, či spíše sladkost pocházející z Turecka – „bakllava“.
„Je to speciální pečivo z listového těsta, ve kterém je hodně másla. Navrší se na sebe třeba v šesti vrstvách, jednotlivé se prokládají mletými vlašskými ořechy. To celé se upeče a ještě teplé polije svařeným vanilkovým cukrem,“ popisuje sladkou lahůdku paní Anna.

Přestože všechny rituály spojené s oslavou konce roku symbolizují příchod Krista a dárky jsou symbolikou obdarování božího dítěte, o tradiční nadílku nezůstávají ochuzeny v Albánii ani muslimské děti.

„Dárky však dostávají až na Silvestra. Také hlavní oslavy se soustřeďují právě na závěr roku a soustřeďují se především na stůl.
„Na rybu na Štědrém stole si nepamatuji, přestože u nás se jedly hodně, hlavně ty mořské. Tradiční stromeček, smrček či borovičku ale najdete jistě v téměř každé rodině,“ uzavírá paní Anna.