Můj život se psy

Vybrala si cvičiště v Lukášově. A netušila, že tím odstartovala další zásadní kapitolu svého života. „Hned jsme obě zjistily, že se nám na cvičáku líbí. Temperamentní Frídě výcvik a mně lidé,“ pokračuje v líčení.

Na cvičišti trávila ona, její fenka i jedna z malých dcer čím dál víc času. Jako výborná organizátorka brzy pomáhala při přípravě závodů nebo umění vodit psy soutěžích na přehlídkách. Život se psy nabíral na intenzitě.

„Byla to i doba, kdy jsem také začala uvažovat o canisterapii, což je výcvik psa k potřebám zdravotně postižených lidí, handicapovaných dětí či seniorů. Chtěla jsem ji cvičit pro potřeby starých lidí, například v domovech důchodců, kterým soužití se zvířetem psychicky pomáhá, ale především jim do života přináší radost. Ale tady jsem trochu narazila. Jednou ze zásad tohoto výcviku totiž je, že nesmí jít proti vůli psa. Psa můžete vychovat, vycvičit, naučit povelům, ale především musíte porozumět jeho potřebám a temperamentu. Frída je velmi živý pes, a tak jsem brzy zjistila, že tudy cesta nevede. Strávit první čtvrthodinu u nějaké babičky tím, že budete psa okřikovat, to prostě nejde,“ vysvětluje Petra, zatímco Frída nám spokojeně podřimuje u nohou. Teplo z kamen ji uspalo.

Bezpečný kontakt se školáky

Když nešlo pomáhat starým lidem, vymyslela Petra ještě s vedoucí cvičiště Elenou Suskovou, se kterou se velmi brzy spřátelila, projekt pro děti. A pojmenovaly ho Bezpečný kontakt se psy. Inspirovaly je k tomu často zbytečné případy, kdy pes napadl dítě.

„Málokterý pes reaguje pro nic za nic. Je ale nutné naučit se, jak pes reaguje, a respektovat, co cítí,“ vysvětlila hlavní zásadu. Pak by podle ní k takovým incidentům nemuselo docházet. Vyprávění ilustrovala obrázkem, kdy děti provokují na zastávce u školy třeba psa uvázaného za plotem. Takový musí mít děti opravdu rád… A pak už jen stačí, když ho, třeba při návštěvě, nějaké dítě nechtíc vyprovokuje.

Cerberus nehlídá jen podsvětí

Školní i školkové děti se během hodiny dozvěděly nejen stručnou historii soužití psa a člověka, ale i to, jak pes projevuje své pocity.

„Na praktickém příkladu s Frídou si uvědomily, co dělá pes, když už nestojí o kontakt, když už si nechce hrát nebo kdy je naopak spokojený a zájem vítá. Na vlastní oči mohly rozpoznat signály, které zvíře k lidem vysílá.

„Vysvětlovaly jsme jim také, jak se chovat při setkání s cizím psem, jak je důležité oslovit majitele i samotného psa a vyčkat, jak zareaguje,“ popisuje. Děti se také seznámily s pojmem canisterapie. „Mohly se přesvědčit, třeba jak pes dokáže zahřát nohy nepohyblivému člověku, nebo si vyzkoušet česání a kartáčování psa, což zase prospívá jemné motorice ruky u postižených lidí,“ dodává k projektu.

Mezitím dorazí Petřina kolegyně, zkušená cvičitelka Elena Susková. Kynologii se věnuje už neuvěřitelných třicet let. Zajímá mě, co se za tu dobu na kynologickém cvičišti změnilo.

„Předně jsou to plemena. Dřív se cvičila především ta služební německý ovčák, boxer, rotvajler, dobrman… Taková doga už byla vzácnější. Zato dnes panuje na cvičišti velká pestrost, chodí se sem i s menšími plemeny, ale dominují borderkolie a pak hlavně lovecká plemena retrívři, hodně oblíbení jsou také výmarští a maďarští ohaři,“ popisuje Elena Susková. Přibývá také nových plemen. „Pejsek vypadá jako kříženec, a přitom je to štěně za 25 tisíc. Je to sice kříženec, ale dvou absolutně čistých ras,“ dodává.

Hodně pejskařů podle ní přešlo na menší plemena z ekonomických důvodů. Z německých ovčáků na kokršpaněly nebo bishonky.

„Ale obecně psů přibývá, hlavně tam, kde by to člověk nečekal, zejména na sídlištích. Zvláštní je, že se cvičišti vyhýbají majitelé nejmenších psů, což je škoda, lidé si často myslí, že z malého psa dokážou vychovat společníka pro své potřeby, a pak třeba zjistí, že všechno není tak, jak by mělo,“ poukazuje cvičitelka.

Granule místo lyží

Frída nám pořád zahřívá nohy. Sama nasává teplo od litinových kamen. Místnost se pomalu rozehřívá. Povídáme si v malém krámku potřeb pro psy v Lukášově, kam chodí obě vypomáhat.

„Teď už se to tu trochu rozjelo, lidé už se alespoň neptají, jestli máme lyže,“ smějí se obě, protože léta sídlil v obchodě u výpadovky na Liberec sportovní bazar.

Hračky do pelíšku nepatří

Majitel využívá zejména jejich poradenských zkušeností. „Během let na cvičáku jsem zjistila, že ne všechny pomůcky jsou vhodné. Například některá vodítka pro velké psy jsou vyrobena z umělých vláken a když se pes rozběhne, spálí vám pěkně ruku,“ popisuje cvičitelka. Časté jsou podle ní také úrazy od nekvalitních karabin. Nebo přetržených kovových obojků. „Vypadají sice hezky na efekt, ale nejsou na výdrž. Ne že by se to stávalo běžně, ale stane se, že přetržená karabina vletí do oka,“ vzpomíná na pár podobných zranění.

Proto si majitel obchůdku nechal na základě rady vyrábět pevné kovové obojky ze svařovaných ok. „Nejsou tak masivní, ale rozhodně víc vydrží,“ pochvaluje si cvičitelka. Nejsou to ale jen nevhodná vodítka či obojky.

„U hraček pro štěňata zase hrozí, že je rozkoušou a spolknou dlouhá vlákna. Stává se to především u oblíbených bavlněných uzlů. Nedávno se řešil případ štěněte zlatého retrívra, kterému musel veterinář vzít metr střeva. Na naše doporučení nechal majitel vyrábět takzvané pešky z fleesu, ty jsou pro štěňátka mnohem bezpečnější. V každém případě by ovšem mělo platit, že hračka slouží ke hraní, a ne aby se válela v pelechu, kde jej může pejsek z nudy kousat,“ připomíná zkušená chovatelka a cvičitelka.

Do krámku přichází dealerka. Nabízí psí oblečky. Obzvlášť se rozplývá nad univerzálním s odepínací pláštěnkou. Dozvídám se, že rozhodně nejde jen o módní záležitost. „Když už si pořizujete psa do bytu, je rozhodně důležité kompenzovat teplotní rozdíly. Například velká hladkosrstá plemena, boxer nebo pitbul, mají často problémy s nachlazením. A to nejen v zimě, ale i když promoknou za chladných jarních a letních dnů,“ upozorňuje kynoložka.

A když už má váš miláček ten správný ohoz, může vyrazit za sportem. Třeba na agility nebo flyball. To jsou současné hity.

„Agility je vlastně zdolávání překážek na trati. Zajímavé je, že trať je pro každý závod sestavená originálně. Je to nesmírně hravé, vhodné i pro začátečníky, pro které pořádáme kurzy a zvládají to chovatelé všech věkových skupin. Dokonce v USA jsou závody agility oblíbenou zábavou mezi seniory,“ popisuje Petra Kantorová. Časopis Pes přítel člověka dokonce vyhodnotil výuku (trénink) této disciplíny v Lukášově jako absolutní jedničku v ČR.

Psí štafety

Ještě oblíbenější je podle ní flyball. U něj se doslova vyřádí lidé i psi. Závodí při něm vždy dvě družstva vedle sebe na dvou závodních drahách. Závod probíhá formou štafety. „Vystřídají se vždy čtyři závodníci z každého týmu. Zvítězí ten, jehož všichni čtyři psí závodníci se vystřídají na dráze nejrychleji a přinesou do cíle míček,“ vysvětluje nový psí sport Petra Kantorová. „Je to neskutečná zábava, adrenalin, milují to psi i jejich majitelé, kteří ohromně fandí a to psi nesmírně motivuje,“ líčí mi Petra Kantorová a pro ilustraci dodává historku. „Jednou jsme se ptali okolních obyvatel, jestli jim při závodech nevadí štěkání psů. „Psi nám nevadí, ale prosím vás, proč tam tak strašně řvou ty lidi?!“ Aby neřvali, pomyslím si. Časopis Pes přítel člověka v anketě Kynolog roku 2011 totiž vyhodnotil domácí tým flyballu DogDragons jako jedničku v ČR v kategorii flyball.

Více o připravovaných kurzech a akcích se dozvíte na www.cerberus.7x.cz