Pět řad vymlácených oken, oprýskané zbytky omítky, dávno nezvěstné dveře a před tím vším rozbahněné prostranství. Kdo alespoň párkrát jel tramvají číslo 11 směrem na Jablonec, ten již nejspíš tuší, o čem je řeč. Jediný žalostný zbytek největší liberecké textilky, která vzala před několika lety za své a nechala po sobě pouze nevyužitou stavební parcelu (v současnosti pokojně zarůstající lesem) a spoustu kontroverzních dohadů, co teď s tím.

To, a navíc jednu architektonickou památku. Osiřelou a očividně nezajímavou pro nikoho kromě bezdomovců a nadějné mládeže, cvičící na ní svou dovednost s plechovkou spreje. Zdá se, že Národní památkový ústav budovu v evidenci nemá. Rekonstrukce se jí dokonale vyhnula. Demolice taktéž. Tak co s tím? Názory se různí.

Její nynější vlastník, nizozemská firma CEG, o budovu očividně nejeví jakýkoliv zájem. Naproti tomu Marek Řeháček, tajemník liberecké radnice a autor celé řady textů o historickém a současném Liberci, by se podle vlastních slov přimlouval za rekonstrukci a nové využití objektu.

Liberecký architekt Josef Patrný k celé záležitosti poznamenal: „Podle mě je škoda tuto budovu bourat nebo nechat spadnout, neboť má rozhodně potenciál např. jako obytný objekt. Pokud by jej ale společnost chtěla chránit, nejschůdnější se mi jeví jeho zařazení mezi památkové objekty. To už by záleželo na občanech a památkářích.“ Architekt Pavel Vaněček, který se podílel na návrhu novostavby na místě bývalé textilky, má obdobný názor. „Stavba je technicky rekonstruovatelná, její koncepce s monolitickým skeletem je architektonicky cenná. Zbourat ji by byla škoda.“ Můžeme koneckonců nahlédnout dovnitř, uspořádat menší prohlídku a přesvědčit se sami.

Račte vstoupit

Doporučuji velice pevné boty a oblečení, kterému nevadí špína. Vchod obrácený ke kolejím je sice zabarikádovaný hromadou blíže neurčitelného haraburdí, ale naštěstí se nám stavební stroje postaraly o náhradní vstupní cestu – probouranou zdí z boku budovy. Přebrodíme se tedy přes úctyhodný potok, který zde vytvořila přetékající odpadní trubka za vydatné pomoci tajícího sněhu, a za neustálého spílání neprůchozím hromadám odpadků se ponoříme do šera textilanského přízemí.

O co méně je zde toho vidět, o to víc je toho cítit. Prázdnou výtahovou šachtu totiž někdo opakovaně použil jako toaletu. Snad mu vadilo, že se ve vedlejší místnosti povalují barely od louhu a dalších chemikálií. Mineme schodiště, přičemž se minimálně třikrát zamotáme do zbytků gumových bužírek z kabelů, které pokrývají celou plochu podlahy, letmo přelétneme očima ohořelé trámy nejasného původu a zaregistrujeme velezajímavou informaci vyvedenou na zdi černým sprejem – totiž, že někdo miluje Petru.

Sprchový kout si kdosi vystlal novinami a zřejmě tam má dobré bydlo. Nasvědčuje tomu alespoň hromada krabic od vína. V prohlídce technické památky pokračujeme po schodech vzhůru, kolem prorezlého bojleru a do bývalé haly v prvním patře. Cestou můžeme obdivovat skvosty lidové nástěnné malby, většinou sdělující informace typu „OWS“, „Liberec Crew“ nebo „smrdíš“. Samotná hala nám nabídne dechberoucí pohled na dvě řady sloupů a nejasně viditelné stopy po kolejnicích v podlaze. Zaposlouchat se zde můžeme například do zvuku roztříštěného skla, které nám křupe pod nohama, nebo do svistotu větru v hliníkových lištách, bezprizorně visících ze stropu. Udělalo-li by se snad někomu nevolno, toalety jsou u schodů doleva – ale nic než hromadu odpadků tam nenajdete.

Další dvě patra nám poskytnou v zásadě tutéž podívanou, snad jen s několika drobnými rozdíly. V druhém patře musíme přebrodit bahnitou louži, ale zase můžeme obdivovat perfektně zhotovený obytný objekt z trosek starých stolů. V patře třetím se pak nachází kromě rozsáhlé galerie mistrů spreje také výhled na měsíční krajinu v okolí budovy a na tramvajové koleje.

Exkurzi je možno zakončit sestupem po zbytcích starého prorezlého požárního schodiště, potažmo výstupem na střechu – ale to je jen pro otrlé. Následovat bude sestup zpět na začátek prohlídkové trasy. Budeme-li mít štěstí, nikdo z přechodných obyvatel architektonického monumentu si dosud nevšiml, že jsme uvnitř. Svižným krokem se vrátíme na silnici a budeme dělat jakoby nic.

A co dál?

Snad je na místě otázka, proč prostě nepopíšu hnus a svrab, který v budově panuje, a snažím se ji prezentovat jako zámek. Proč? Protože to svým způsobem zámek je. Není potřeba tak moc představivosti, aby člověk spatřil to, co budova kdysi bývala a čím by se mohla znovu stát. Dosud se jí vyhnula i bourací rypadla, to už přeci musí něco znamenat, ne? Takže co s tím? Nic. Svižným krokem se vrátíme na silnici a budeme dělat jakoby nic. Tkalcovna se jednoho dne odporoučí za bývalým obchodním domem Ještěd a zbytkem svého bývalého areálu – do té doby bude nejspíš dál nerušeně stát jako náhrobní kámen a sloužit jako příležitostná ubytovna a výtvarná galerie.

Něco málo z historie

Budova vznikla roku 1908 a byla součástí hlavního libereckého závodu Textilany, kde sloužila jako tkalcovna, svého času jedna z nejmodernějších v Čechách. Na fasádě pod střechou můžeme dosud vidět symboly člunků. Autory stavebního návrhu byli architekti Max Kühn a Heinrich Fanta, autoři dalších zajímavých libereckých staveb, například kostela sv. Maří Magdalény v Jungmannově ulici (dnes mimochodem rovněž v dezolátním stavu). Ve třicátých letech byla budova oceněna v několika architektonických soutěžích – šlo o vůbec první železobetonovou industriální konstrukci v Liberci. Během druhé světové války zde německá firma Blaupunkt vyráběla elektroniku.

Z této doby pochází název budovy „Modrý bod“. Po válce se budova vrátila k původnímu účelu i majiteli, přečkala krach Textilany roku 2001 i demolici areálu o tři roky později. Těžko říci, proč nechal investor stát právě tento dům. Areál byl vydražen za 90 milionů korun a měla v něm stát pýcha střední Evropy – kolosální pětipodlažní obchodní centrum s multikiny, sportovišti, luxusními byty a obrovským parkovištěm. Jak již víme, nic takového se nekonalo. Místo obchodního a zábavního centra máme teď lesopark. Část pozemku daroval vlastník DPML, který zde hodlá vést novou tramvajovou linku na sídliště Dobiášova. Kolejím padne za oběť budova vedle Modrého bodu, ale on sám nejspíš zůstane, dokud se nerozpadne.

(Matyáš Taller)