Původně zamýšlená procházka se tak pro mně změnila v zápolení do vypětí sil i s malým úrazem. Ve chvíli, kdy jsem se u přehrady objevila, mě kluci z týmů Contíci čapli a příliš se se mnou nevybavovali. Za čtvrt hodiny jsem už nasedala poprvé v životě do dračí lodi.

Pádlo je dlouhé

Zvedám pádlo a zjišťuji, jak se s ním zachází. Přijde ke mně jeden z profesionálů. Začne se mi smát a povídá: „Ty jsi malinká, potřebuješ kratší pádlo." A podává mi ho.

To už nasedáme do lodi a v rychlosti mi spolujezdci vysvětlují základní techniku.

A jedeme. První tempa jsou naprosto mimo rytmus ostatních. Než se dostaneme ke startu, už se sladím, ale jsem totálně bez sil.

Sotva se vydýchám, už odpočítávají start. Tři, dva, jedna, teď. Sedím úplně vzadu, za mnou už je jen kormidelník. Pádluji, co nejvíc to jde. Během vteřiny jsem celá mokrá, přes brýle nevidím, nemůžu dýchat, bolí mě úplně všechno a za mnou se ozývá křik kormidelníka: „Narovnej se! Zaber!" Nevnímám vůbec okolí, hlavou se mi honí, kam jsem se to do dostala a jestli to mám vůbec zapotřebí. Najednou jsme v cíli. Mám za sebou první závod.

„Teď se musíme domluvit, jestli pojedeme závod i na jeden kilometr. Je nás pouze 12 a loď je pro 20, to se hrozně namakáme," říká někdo z týmu. Po poradě jsme se dohodli, že pokud seženeme ještě někoho, tak kilometr bude.

Kilometr ano x ne

Najednou sedíme znovu v lodi a čeká nás další etapa závodu. Já si ovšem myslím, že už jedeme zmiňovaný kilometr. Psychicky se připravuji, že mě čeká něco, co asi nezvládnu, ale dát to musím, přece nejsem žádné máslo!

Odstartováno. Pádlování mi jde lépe než prvně a najednou jsme v cíli. Tady zjišťuji, že tak obávaný kilometr nás teprve čeká.

Převlékáme se do suchého oblečení a znovu se radíme, jestli vytrvalostní závod opravdu pojedeme. U toho mi jeden z profesionálů vysvětluje, co znamená v jejich hantýrce „Začneme mrdákama". Znamená to v překladu: „Začneme rychlými tempy."

Humor a dobrá nálada nás neopouští. Je tu kilometr.

Tři. Dva. Jedna. Start! Zabírám, co to nejvíc jde, za mnou se od kormidelníka ozývá: „Zaber! Tempo! Jedem! Přidej!"Jsme v polovině a já mám krizi. Nemůžu dýchat. Všechno mě bolí a protože jsem malá, nemůžu se pořádně zapřít. Sedím na hraně prkna. Hekám a nemůžu. Kormidelník to hned zpozoruje a začne na mě řvát: „Nehekej! Narovnej se! Nebuď ženská!"

Vydoluji ze sebe úplně všechno, přece tým nenechám ve štychu. To už jsme naštěstí v cíli. Máme za sebou už všechny závody a já jsem docela ráda, další jízdu bych už asi nezvládla.

Bolí mě celé tělo. Teď jen počkat na dojezdy ostatních a na konečné výsledky.

Contíci skončili v obou disciplínách na sedmém místě. Radost je veliká. Zvládli jsme to i když nás bylo v lodi mnohem méně, než má být.

A moje pocity? I přes šílenou únavu. Pohmožděný palec na ruce, který jsem si omlátila o loď při pádlování, příští rok pojedu znovu!