Jak už jsme na stránkách Deníku informovali, několika zdravotním sestrám a lékařům došla trpělivost a založili občanské sdružení, které chce rozpoutat konkrétní diskuzi o vzniku hospice v Libereckém kraji. Politici měst i kraje sice o tomto tématu hovoří, ale navzdory několika let hovoření se diskuze v praktickou realizaci prozatím opomněla zvrtnout. Občanské sdružení Hospic pro Liberec, které si vetklo za cíl dotlačit politiky Libereckého kraje k vybudování hospice, jde za svým cílem velmi razantním způsobem.

Všichni členové sdružení, kterým to situace umožňuje, jsou například dobrovolní dárci krve. Včera udělali další krok, aby hospic v Libereckém kraji v nejbližších měsících skutečně vznikl.

Unesli náměstka hejtmana kraje

Kdo by včera hledal náměstka hejtmana Libereckého kraje Radima Ziku ve svém úřadu, hledal by marně. Jen málokterému sdružení, respektive zatím ještě asi žádnému, se nepodaří vytáhnout takto exponovanou osobu „na výlet“. Byl to výlet za smrtí. To není zrovna lákavý cíl.

„Musíme politikům ukázat co to vlastně je hospic. Lidé mají právo odejít ze života důstojně, tak proč ne v našem kraji?!“ To je věta, kterou řekla Halina Doležalová v redakci Libereckého deníku, když jsme společně spřádali plány, jak hospic v Libereckém kraji skutečně postavit.

Od slov k realizaci pak byla cesta přes jeden telefonát. Poněkud překvapený náměstek hejtmana Radim Zika dostal místo pozdravu otázku, jestli má nějaký zásadní důvod, proč by nechtěl vidět hospic na vlastní oči. „Určitě by to bylo zajímavé a přínosné poznat,“ odpověděl náměstek. Do spiknutí se pak zapojila jeho sekretářka, která obratem našla volný termín v diáři náměstka a únos do Litoměřic byl hotový.

Smrt není důvod k bolesti

Žena, která seděla u postele svého manžela, jej po celou dobu naší návštěvy držela za ruku. Jen zlehka a s láskou se na něj usmívala. Zhruba za dva týdny zemře její životní partner na rakovinu a na toto místo přišli spolu počkat na jeho smrt. Z tohoto loučení byla cítit bolest, ale mnohem více láska.

To byl pohled, který mne zaujal z celé návštěvy hospice v Litoměřicích nejvíc. Ono vyrovnání jak lidí, kteří na toto místo přijdou zemřít, tak těch, kteří je v posledních týdnech doprovázejí bylo fascinující i mrazivé zároveň.

Podle ředitele hospice je pravda k přijetí smrti nezbytně nutná. „Někdy nám sem lidé dají svého blízkého a řeknou mu, že jde do sanatoria, kde jej jistě vyléčí. To je to nejhorší. Takový člověk následně žije své poslední týdny s pocitem zrady od svých nejbližších. Naším cílem je umožnit lidem důstojný odchod ze života s minimem bolestí duševních i psychických,“ vysvětlil základní poslání hospice Pavel Česal.

Zatímco se členové sdružení zastoupeni jedním primářem liberecké nemocnice, jednou lékařkou a jednou zdravotní sestrou z téže nemocnice aktivně zajímali, jak se v Litoměřicích podařilo hospic vybudovat, jak ochránit umírající před bolestí z nemocí, které je do hospice přivedli, a o další otázky spojené s důstojným odchodem člověka z pozemského světa, bavili jsme se s Radimem Zikou o podstatě hospice samotného.

„Je to fakt síla,“ poznamenal náměstek hejtmana s nefalšovaným lidským pohnutím nad tím, co jsme viděli. „Tím by si měl projít asi každý. Takové místo potřebujeme i u nás v kraji,“ dodal.

Mě samotného překvapila statistika stáří klientů, kteří zde v hospici tráví své poslední dny. Jak jsem se dočetl ve výroční zprávě, za loňský rok pomohl Hospic svatého Štěpána z odchodem ze života například také jedné osmnáctileté dívce, ale i několika dalším jejím o několik let starším vrstevníkům.

Každý, kdo jsem přijde, zde nalezne skutečně velmi příjemný personál, který umí podat správné léky, aby utlumil bolest a umí pohladit slovem, aby utěšil. Každý z pokojů je vybaven postelí také pro někoho z blízkých, kteří do hospice přijdou své rodiče, partnery, ale i děti doprovodit.
Osobně si myslím, že být jedním ze dvou krajů v celé republice, které ještě hospic nemají, je morální prohra.