„Postupně navštěvuji všechny posádky. Chemici patří k jedné z našich nejvýznamnějších vojenských specializací a jsem jedno velké ucho. Po pracovní stránce všechno funguje víc než dobře, což je zásadní," uvedl ministr Stropnický.

Vzápětí ale přiznal, že z hlediska vybavenosti, investic liberečtí vojáci pokulhávají. „Vše jsem si zapsal. Vždy je potřeba tu nějaký milion na opravy, tu milion na dovybavení. Sám jsem je vyzval, aby bez zdráhání řekli, co potřebují, protože oni si většinou nestěžují, drží velmi rigorózní vojenskou disciplínu," říká Stropnický.

Rozpočet jeho resortu je sice našponovaný, ale chemici se podle něj potřebných financí dočkají co nejdříve.

„Už dnes jsou finance vyřešené. Ve všech rozpočtech se dá vždy něco najít. Záleží jen na tom, jak si seřadíte priority. Tady mluvíme o částkách, které v rámci toho našeho rozpočtu nejsou rozhodující, ale můžou výrazně pomoct. Také jsme mluvili o výstroji, to už je evergreen," dodal ministr. Chemici použijí peníze v první řadě na laboratorní vybavení.

Dějiny posádky

V rámci návštěvy si ministr prohlédl kasárny a v silném větru přihlížel dynamickým ukázkám. V muzeu si vyslechl výklad o historii posádky.

„Jsou určité dějiny chemického vojska, které v naší zemi urazilo 95 let dlouhou cestu," sdělil vojenský kaplan Petr Šabaka.

V roce 1999 v Liberci vznikla první plně profesionální jednotka 9. rota chemické ochrany. Brigáda chemické ochrany se stala plně profesionální 1. ledna 2004.

Chemické jednotky se zúčastnily válečné operace Pouštní bouře v Perském zálivu, aliančních a koaličních operací v Bosně a Hercegovině, Kosovu a Kuvajtu. Nasazeny byly také při ochraně olympijských her v Řecku a Summitu NATO v Turecku.

Stropnický: Nechceme lidi děsit

Ministr obrany Martin Stropnický (ANO), který v pátek navštívil vojenskou chemickou posádku v Liberci, odpovídal na dotazy Deníku ohledně vyhrocené situace ve Francii.

Skupina islámských teroristů vtrhne na veřejné místo a ve jménu Alláha začne střílet nevinné lidi. Stalo se to v Paříži, krátce před tím v Sydney. Může se to stát i u nás v České republice? Bezpečnostní experti tvrdí, že není otázka, zda se to stane, ale kdy se to stane…

Já si nemyslím, že informovat lidi znamená je děsit. Kdybych já teď vypouštěl vysloveně spekulativní věci, které můžou říkat odborníci, ale ne politici, tak by to nebylo fér. Nemůžeme to dlouhodobě vyloučit, ale zároveň nemůžeme říkat, že nějaká taková hrozba je za dveřmi. Všechny dostupné informace, které máme a všechny složky, které jsou k tomu určeny, samozřejmě mají jakousi informační pohotovost a ten sběr těch informací je velmi intenzivní a žádné z nich zatím nenasvědčují tomu, že bychom byli ve srovnatelné situaci s Francií. To ovšem neznamená, že si v těchto chvílích můžeme dát nohy na stůl a nedělat nic, to vůbec ne.

Vnitřní bezpečnost si unijní státy zajišťují samy. Není to informace, kterou stát normálně zveřejňuje. Ale občané této republiky chtějí ujištění, že stát udělá maximum pro lepší ochranu hranic, zlepšení výzvědné a zpravodajské činnosti, posílí celkově bezpečnostní složky. Co a kdy má vláda v plánu?

Řekněme, že z monitorování pohybu určitých osob nebo jejich kontaktů nebo nějaké radikalizující se skupiny na našem území vyplývá, že v tuto chvíli nepředstavují konkrétní ohrožení.

Kdy bude jednat vláda o imigrační politice. Na trajektech bez posádky přijíždí přes Itálii spousty syrských uprchlíků a Unie včetně České republiky se začíná dohadovat, jak se o toto břemeno podělí.

To je obrovské téma na dlouhodobé a komplikované řešení v rámci celé Evropy. Ty zkušenosti z toho, jak je to nastaveno doposud, nejsou optimální, přičemž výraz optimální je velice slabý. Česká republika, protože byla také dlouho zavřenou společností, neřeší tento problém v nějakém akutním slova smyslu. My tady nemáme imigranty druhé, třetí generace v masovém měřítku, jejichž včlenění do společnosti se ne vždy daří, jako například v Německu. Pokud bych měl odpovědět přímo na Sýrii, tak my nejsme, což vláda ve shodě deklarovala, přáteli určených kvót, že ten národ vezme tolik a tolik tisíc uprchlíků. Budeme se maximálně snažit o humanitární pomoc, zdravotnickou. Exportovat ji přímo na postižená místa. Vláda se nechystá přijímat uprchlíky a může za to být i kritizována. Nikdy nenajdete řešení, které by uspokojilo všechny. Někteří idealisté možná budou říkat, že se chováme macešsky, ale já si v tom kontextu teď nedokážu představit, že bychom mohli nějak masivně přijímat. Nejsme na to kapacitně ani technicky vybaveni. (rop, voj)