Miler: Vidím klidné městečko s památkami a krásnou přírodou

Jiří Miler lituje, že jsme přijeli v pošmourném počasí. Barevné fasády domů a upravené náměstí prý tolik nevyniknou. Alespoň tedy listuje brožurkou a ukazuje, jak centrum města vypadalo ještě v nedávné době.

Je turistický ruch pro vaše město důležitý?
Zásadní. Pracovních příležitostí je daleko méně než před revolucí. Já v budoucnosti vidím klidné městečko s krásnou přírodou, čisté a opravené historické centrum s johanitskou komendou, hotýlky, které tu dnes chybí. Přes léto to jakž takž funguje, je tu kemp a sportovní areál s ubytováním. Kdysi v minulosti byl nádherný i hotel Koruna…

To je ten ošklivý na náměstí?
No vidíte! Všimla jste si ho, protože všechno kolem už je opravené (což je pravda – pozn. autora). Už je v menšině. Kdybyste přijela před čtyřmi lety, tak to bylo všechno fakt hnusně šedivé. Ale i uvnitř Koruny se to zásadně zlepšilo a máte kam si zajít třeba na oběd.

Považujete za váš největší úspěch změnu vzhledu města?
Nemůžeme se pozitivně hodnotit jenom podle toho, že jsme natřeli baráky. Doděláváme kanalizaci, opravujeme chodníky a silnice, úspěšně jsme zprivatizovali bytový fond. Smysluplně dáváme dohromady památkovou zónu a hlavně chceme udržet čistotu ve městě. Také mám radost, že jsme se vrátili k tradicím. To tu chybělo. I když jsem si nikdy nemyslel, že zrovna já budu ten, kdo bude chtít oslavovat 28. říjen. Ale když je to svobodné, je to jiné. Teď to tak cítím. Kdo nemá úctu k minulosti a svým předkům, toho nečeká dobrá budoucnost.

Pamatujete na povinné prvomájové průvody, jak jsme se z nich všichni ulejvali? Při starostování jsem ale zjistil, že nám ten první květen chybí. Chodíme proto ke kříži u komendy, kde děláme prvomájové country posezení. V krásném přírodním areálu Šibeničák, kam se vejde 2 – 3 tis. lidí, pořádáme v červnu Bugrfest, což je hudební festiválek místních kapel a hostů a 21. srpna koncert svobody. A musím také zmínit úžasnou partu lidí, kteří ve městě dělají divadlo a starají se o „vážnou“ kulturu.

Jak to, že se o vašich akcích moc neví? Nejste tak trochu zašoupnutí za Ještědem?
Za kopcem je zašoupnutý Liberec, ne my (smích). Nemáme zájem dělat megaakce, je to založené na atmosféře a setkání příjemných lidí se vztahem k našemu městečku.

Prý rád cestujete. Kam?
Hodně jsem jezdil dříve pracovně po ústavech sociálních služeb, byl jsem v Anglii, Dánsku, Holandsku a v Srbsku. Jinak pravidelně v létě vyrážíme s rodinou a přáteli do tradičních evropských destinací - Chorvatska, Itálie, na Krétu…Po revoluci jsem si ještě dlouho odkládal splnění snu navštívit Francii, ke které jsem získal zvláštní vztah na gymnáziu díky profesorovi francouzštiny. Před pěti lety jsem byl v Paříži a okolí s manželkou u příležitosti 20 let našeho manželství.

Díváte se jako starosta, jak to jinde funguje? Srovnáváte?
To se promítá permanentně. Smál se mi kamarád psycholog, šel jsem po jeho vesnici a díval jsem se po lampách. Neříkal jsem jim lampy, ale tím slovníkem, který jsme tu tehdy používali, světelné body… Je to tam pořád. Když jsem mimo hranice Českého Dubu, uleví se mi, že za ten nepořádek nejsem zodpovědný.

Jak z toho srovnání vychází Český Dub?
Od roku 1989 se udělala spousta práce, ale za západem jsme ještě hodně pozadu. Naše centrum a městská památková zóna má ale své velké kouzlo. Jde jen o to dát to všechno dohromady. Největší problém je stále v monstru kulturáku.

Co s ním bude?
Máme už tři roky odsouhlaseno zastupitelstvem, že odstraníme nevzhlednou vrchní část, zachováme pouze ordinace v přízemí. Výhodou bude také obnovení schodiště mezi ulicemi Kostelní a 17. listopadu.

Nebylo to jednoduché?
Tak to fakt nebylo…dvacet let po revoluci a dílčích přestavbách uvnitř monstra si už asi málokdo připustil, že existuje taky tahle cesta. Zvládli jsme to, dneska mě lidi zastavují a ptají se, kdy už konečně ten hnusnej kulturák odstraníme. Teď, když to mají lidi v hlavách, zase jde už bohužel jen o ty peníze. A peníze jsou v třítisícovém městečku opravdu na hraně. Kdyby tu nebyla komenda, sotva by se tu uživila třeba cukrárna. Naštěstí už místní podnikatelé začali reagovat na to, že sem přes léto přijíždějí návštěvníci.

close zoom_in Četla jsem, že vaše záliba je Lazaretní vlak. Jak tomu mám rozumět?
(smích) To je kapela, kterou jsme založili v roce 1983, byl to takový únik od reality. Však víte, jak to tehdy bylo. Scházeli jsme se pokoutně, mělo to punc zakázanosti. Písničky jsme si psali sami, taky proto, že cizí skladby bychom nikdy nezahráli… Nikdy jsme neměli přehrávky a po revoluci jsme natočili takové cd, říkáme tomu podještědský pivní rock. Asi před třemi lety jsme se sešli a hráli jsme na městských slavnostech. Teď zase máme tvůrčí přestávku (smích). Tak to je Lazaretní vlak - kamarádi, muzika a pivo.

Na co hrajete?
Tři akordy na kytaru. Texty našich písniček jsou o životě a vznikaly zásadně po hospodách. Tak třeba - do jedné z nich chodíval místní pábitel zvaný Skleněnka, který vždy hodnotil kvalitu svijanského piva slovy: „ Chlapi - Marušku mám rád, ale pivečko mám radši“ a no a už je to refrén v jedné naší písničce. Ale dneska už je myšlenek málo, není čas chodit a poslouchat.

Jako starosta jste velmi na očích. Můžete si dovolit opít se v místní hospodě?
První prubířský kámen bylo to vystoupení v roce 2007, kdy jsme se jako kapela přioděli kissácky a měli jsem navíc takové krásné slípky…myslím na kalhotech (smích). Druhý den mě potkala ředitelka hodkovické základní školy a říká: „Jirko, můžu s tebou mluvit?“ Zatrnulo mi a ona: „To bylo tak pěkný!“. Je dobře, když se člověk nemusí chovat za každé okolnosti upjatě. Ale popravdě, určitě je příjemnější, když člověk pije mezi svými. Je pro mě důležité, jak mě hodnotí moje dcery - dokud se za mě nestydí, tak je to v pohodě. Ta mladší žije ještě tady, starší je v Liberci.

Čím ještě se bavíte po práci, když máte tu tvůrčí přestávku?
My se ale i v tvůrčí přestávce scházíme (smích). Jinak můj koníček byl vždycky film. Ještě před revolucí jsme s kamarády točili na tzv. osmičku, pak se stříhalo, dabovalo dlouho do noci. A nejlepší byla společná projekce v hospodě. Dneska to už pro mě ale není priorita, zabere to spoustu času. Připadá mi, že jsem nikdy po revoluci tak společensky nežil, jako posledních pět let. Jde o velice příjemné akce. Hasiči, spolky, to jsou desítky hodin. Žena mi říká, že proti tomu nic nemá, ale že bych se nemusel vracet večer až ráno.

Vy ji s sebou neberete? Když je to společenská akce?
Společenská akce to je, ale především jsou to schůze. Tak ji spíše šetřím… na schůzích se musí všechno probrat do detailu a to někdy trvá dlouho (smích). To by ji asi nebavilo. Chodíme spolu na spoustu dalších městských akcí, takže se společenským povinnostem stejně nevyhne.

Vás společenské povinnosti starosty baví?
To je jedna z nejkrásnějších věcí na starostování, i když někdy se toho sejde opravdu dost a člověk by radši někam zalezl. Po revoluci jsem šel v sedmadvaceti letech dělat do Hodkovic ředitele ústavu pro mentálně postižené. Byl jsem tam asi devět let a myslel jsem si, že to byly nejkrásnější roky mého života. Nechal jsem tam duši. Pak jsem toho sám od sebe nechal, potřeboval jsem změnu. Následovalo takové mezidobí, zestárl jsem, doba se změnila. Myslel jsem, že už mě to pracovní nadšení nikdy nepotká. A ono se to vrátilo při starostování…ne hned, asi tak po dvou letech…Nevím ale, jak dlouho to vydržím.

Co vás nebaví, co by z vás s úlevou „spadlo“, kdybyste už nestarostoval?
Shánění financí na všechno, co lidi oprávněně chtějí a co si zaslouží. To je asi pro každého starostu stejné. A z těch nefinančních věcí? Pijavice…říkám tak lidem, kteří by z města jenom brali…a nejsou nikdy a s ničím spokojeni…ale těch není naštěstí moc…Ale teď si fakt nestěžuji, nejhorší roky byly ty první dva po volbách. Představy se rozcházely, hodně jsme schůzovali. Bylo hodně lidí, kteří nám nefandili nebo nevěřili. Ale kompromis se našel a začalo to fungovat. Určitě bych nechtěl odejít, aniž bych neodvalil ten kulturák. Teď to ještě navíc cítím jako povinnost k bývalému řediteli muzea Tomášovi Edelovi, který se toho nedožil.

Slovo kompromis je asi ve starostovském slovníku důležité?
Určitě. Na druhou stranu se ale setkávám s tím, že mě lidé pasují do role ředitele města. Přijdou a řeknou: „Starosto, mi neříkej, že nemůžeš to či ono…“

Hodila se vám při obtížných jednáních psychologická průprava a vzdělání, které máte? Používáte triky a techniky?
Považuji komunikaci za základ všeho. Nejde o triky nebo techniky…musíte mluvit se všemi tak, aby tomu rozuměli…Ale stojí to za to, když vidíte, jak zastupitelstvo spolupracuje a je v důležitých věcech zajedno. A přitom to nejsou rozhodně žádní beránci. Vždycky říkám, že je to především věc vedení radnice, zda se podaří vytvořit atmosféru důvěry a prostor pro odlišné názory. Starosta má přirozeně nejvíce informací a času, takže je na něm, zda ostatní přesvědčí o správnosti té či oné věci. V současné době máme zastupitelstvo každý měsíc, ale dříve jsme se ještě navíc scházeli nad strategickým plánem a pořádali jsme diskusní fóra s občany, tzv. dny starosty. Bylo už to únavné, namakali jsme se, ale dnes se nám mnohonásobně to vrací.

Co jsou pro vás volby?
Důležitá zpětná vazba. Možná je škoda, že nejsou volby povinné, takhle máme ve městě 45 % lidí, o kterých nevím, co si myslí. Vidíte, zase už volám po něčem, co jsem před revolucí nenáviděl…Asi mě štve, že lidi, když dnes můžou, tak se svobodně nevyjádří…ať už tak nebo tak. Někdo toho starostu přece ve městě vždycky dělat musí.

Být poprvé zvolený asi není nic, úspěch přichází, když jste zvolen podruhé?
Přesně vyjádřeno. Říkám, že starostou se člověk stane, až pokud je zvolen podruhé. To je potvrzení toho, že co děláte, je správné. I když čtyřleté období je hodně krátké, některé věci trvají dlouho.

Pomáhá vám nějak, že odsud pochází hejtman Libereckého kraje Eichler?
To jsem čekal, nemůžu se odpovědi vyhnout?

To by vypadalo divně, jako že se tu děje bůhví co…
Neděje se nic…jenže dnes mi připadá, že se v kraji vytvořila atmosféra, že z toho máme nějaké výhody. Myslím, že neoprávněně. Hejtman je zastupitelem našeho města, takže o našich problémech podrobně ví a snaží se pomoci, pokud to jde…Určitě v jiných městech nemají občané takovou příležitost setkávat se s hejtmanem při různých příležitostech, tak jak se to děje u nás. To je z jeho strany velmi korektní, když má tu možnost a čas, mezi spoluobčany přijde. Jasně, můžu kdykoliv zavolat nebo se s ním setkat. Ale i první dva roky před nástupem hejtmana jsme spolupracovali velmi dobře s vedením Libereckého kraje a nikdo na to nepoukazoval. Nikomu tehdy nevadilo, když jsme dostali miliónovou dotaci, jako teď, když dá hejtman spolkům 250 tis.. Možná to od něho nebylo politicky obratné, ale vidíte, to jsme zase už ve vyšších patrech politiky…a tomu my tady za kopcem nerozumíme.

Co budete dělat, až nebudete starostou?
Budu se snažit dělat chvíli politiku na jiné úrovni a pak půjdu učit na nějakou vysokou školu, protože tam si vás váží i ve stáří. Dozraji tam ve váženého docenta (smích). Ale vážně, já to zatím neřeším. Stále ještě podle hesla „třikrát a dost“ připouštím možnost jedné kandidatury na starostu v roce 2014. Jinak si stále udržuji kontakty v sociální problematice, tam je práce dost.