Jedná se o sérii pravidelných setkání, během kterých osobnosti mluví nikoli o svých úspěších, ale naopak o věcech, co se zrovna dvakrát nepovedly. Jedním z řečníků byl i Miky Škoda. Ten v sedmnácti letech začal cestovat na vlastní pěst a postupně projel přes čtyřicet zemí, na půl roku si vyzkoušel práci marketingové ředitele v Amsterdamu, vystudoval fyzioterapii a management volného času a v neposlední řadě zakladatel X-challenge. „Na učení z chyb stavím od začátku,“ řekl Miky Škoda.

Pro vás to není první FuckUp Night, premiéru už máte za sebou. Proč jste se rozhodl do toho jít?
Vyrůstal jsem v prostředí, kde se úspěch moc nenosil. Nepotkával jsem lidi, kteří by se vraceli z práce s úsměvem na rtech. Tehdy jsem začal vnímat úspěch jinak. Z mého pohledu byli úspěšní a spokojení lidé prostě jiní. Rozhodl jsem se mýtus jinakosti bořit, začal se potkávat s bohatými a známými lidmi a zjistil jsem, že se od nich nijak neliším. Uvědomil jsem si, že bych chtěl být inspirací a i ostatním ukázat, že nikdo se nenarodí už jako úspěšný, spokojený a šťastný. Myslím si, že tento názor stále přetrvává a řada lidí v Čechách má pocit, že nejsou zrozeni do kasty úspěšných. Přitom celé je to o cestě a té volbě, zda budu pro ni ochotný i trpět.

Co je podle vás úspěch?
Pro mě se jeho pojetí hodně mění. V této životní fázi vnímám úspěch jako ekvivalent ke klidu. Pokud jsem v klidu a v pohodě s tím, co dělám, čemu se věnuji a dává mi to smysl. A když se něco tzv. podělává, beru to jako součást cesty. Úspěch obsahuje i pády, průšvihy a tu cestu za cílem doprovází i neúspěchy.

Musím být úspěšný, abych byl šťastný?
Záleží na tom, jak definujeme úspěch a štěstí. Podle mě to jde ruku v ruce… Jedno se bez druhého úplně neobejde.

Vraťme se k FuckUp Night. Jaké to bylo odhalit se veřejně, že nejste dokonalý a jít s kůží na trh?
Pro mě to nebyl úplně přerod, v této oblasti se profiluji poměrně dlouho. Rozdíl byl hlavně v tom, že už jsem své neúspěchy neřešil jen s kamarády. První přednášky jsem dělal o lezení do hor na základě svých zkušeností a tam jsem těch chyb udělal nespočetně. Divím se, že jsem ještě naživu. (smích). Paradoxní je, že tento typ přednášení byl velmi funkční. Na učení z chyb stavím od začátku.

close Miky Škoda. info Zdroj: archiv M. K. zoom_in

Liberecká Noc průšvihů pro vás představuje už pátou příležitost, jak se s publikem podělit o svá pochybení. Máte těch materiálů dostatek?
Obecně by ta povídání měla být veselá, člověk si udělá zpětně legraci z toho, co zvoral. Na začátku jsem vyprávěl o svém prvním podnikání, které moc nefungovalo. Tentokrát jsem si připravil příběh, který není přímo o neúspěchu, ale sedí mi o něm mluvit. Ve zkratce jde o to, že na jedné z mých pořádaných akcí zemřel člověk. Neměl jsem na tom přičinění, ale jeho smrt ovlivnila všechno a všechny…

Co ve svém dosavadním životě považujete za největší průšvih?
Spíše než průšvih mi na sobě vadí, že se nedokážu z chyb rychleji poučit. Jsem hodně tvrdohlavý a spoustu věcí si dělám po svém. V oblasti podnikání nepovažuji nic za průšvih, každou překážku vnímám jako odrazový můstek k dalšímu posunu. Ale je pravda, že když jsem založil první společnost, mohl jsem být upřímnější sám k sobě. Nebyl jsem schopný oddělit vlastní silné a slabé stránky a dobře to vykomunikovat směrem ke kamarádovi-společníkovi.

Řada lidí nežije skutečný život, ale ten na sociálních sítích, vytváří obraz dokonalosti. Jak vnímáte tento nástroj?
Sociální sítě lze používat dobře i špatně. Na jednu stranu nabízí spoustu příležitostí, propojují lidi, pomáhají ve vzdělání. Na druhou stranu vytváří bubliny, které společnost rozpolcují. Další problém nastává v okamžiku, kdy jejich uživatelé už prokrastinují, konzumují přehršel obsahu a netvoří vlastní a reálnou životní cestu. K sociálním sítím by měli lidé dostávat balíček školení kritického myšlení a mediální gramotnosti.

close Miky Škoda. info Zdroj: archiv M. K. zoom_in Napsal jste knihu Můžeš (po)dělat cokoli. V čem se liší oproti jiným motivačním textům?
Já jsem ji ani nepsal jako motivační knihu, ale je pravda, že někteří knihkupci bojují s jejím žánrovým zařazením. Psal jsem to sám pro sebe, co bych poradil svému já před deseti lety. Jsou to rady zasazené do konkrétních příkladů, podložené zkušenostmi. Asi ji i lze označit za motivační, ale rozhodně ne v tom americkém typu knih stačí si jen přát a ono se to splní. Už je dokázáno, že řada lidí pak upadá do depresí či se dokonce zabijí, protože mají pocit, že si přejí málo. Já spíše ukazuji, že má smysl hledat cestu a cíle, ale ne vždy to znamená, že se to podaří. A když se to nepodaří, není to důvod ke vzdání se.

Jaké máte ohlasy od čtenářů?
Lidé, co si ji přečetli, říkají, že spíš než samotnou motivaci jim to díky opravdovým osobním příběhům dává odvahu nebát se začínat nové věci. Ať už se jedná o podnikání, cestování nebo různá jiná důležitá osobní rozhodnutí.

Když se ohlédnete zpět, udělal byste něco jinak?
Fyzicky bych na tom, co se stalo, neměnil nic. Ale jinak bych to prožíval, méně bych si vyčítal pochybení a změnil bych přístup sám k sobě.

Žijete tedy přítomností nebo budoucností? Označil byste sám sebe za vizionáře?
Z pohledu plánování bych o sobě řekl, že jsem vizionář. Dlouhodobá vize a uvažování jsou pro mě zásadní. Navíc jsem smířený s tím, že po své vytyčené cestě umřu, ať už to bude za pět či osmdesát let, ale zanechávám po sobě odkaz prostřednictvím dílčích kroků, které dokážu propojit. Zároveň se ale snažím žít přítomností a rozhodně ne minulostí, teda většinou, když mě nepřepadne nostalgie (smích).

Co byste poradil človíčkovi, který zatím životem jen proplouvá, ale chce to změnit, vytyčit si cíle a jít za nimi?
Obecně se snažím moc neradit. (smích) Má rad ale zní: určitě sám sobě přiznat, v čem je dobrý a sám začít něco dělat bez ohledu na ostatní či nějaké idoly.