Metlař, houslař či kovář. To jsou zapomenutá řemesla Libereckého kraje

Dřív jsme se mohli s šikovnými lidmi udržujícími tradiční řemesla setkávat na různých trzích. Těch však s ohledem na koronavirová opatření ubývá. Stejně jako nadšenců, kteří se řemeslům svých předků věnují. Dobrou zprávou ale je, že se objevují mladí lidé, kteří na rukodělnou výrobu a um chtějí navázat.

Čím zametáte zápraží chalupy či dvorek? „Používám rýžové koště z obchodu, ale je to jen náhrada. Teď marně sháním klasické březové „pometlo“. Takové používala moje babička, jenže ho marně hledám po trzích i v obchodech,“ svěřila se Veronika Pospíchalová z Jablonce. „Vidíte ty spáry mezi kameny? Babiččina metla by si s nimi poradila,“ řekla s nádechem nostalgie.

Metly z Krkonoš putují i za hranice

Právě výrobě březových pometel se už roky věnuje jilemnický rodák Jaroslav Brož. Vyrábět se je naučil už jako malý kluk od svého krkonošského dědečka. Původně se sice vyučil seřizovačem textilních strojů v Jilemnici, kvůli nemoci ale skončil v invalidním důchodu a tehdy začal přemýšlet o oživení dávného řemesla. Sám byl překvapen, jaká je po březových metlách poptávka. „Jedna paní si u mě kupuje koště rok co rok, denně s ním zametá a rok jí vydrží. Jedno březové koště vydrží tolik, co tři rejžová,“ upozornil řemeslník.

FINÁLE: Zaostřeno na krásu Jizerských hor. Pomozte vybrat tu nejlepší fotografii

Násadu dělá pan Brožze smrku, což je dřevo měkké, stejně jako bříza, z níž vyrobí spodek. „Roští z břízky roztřídím větvičku po větvičce podle délky. Začíná se pomítkem, to je prostředek koštěte, který se obkládá delším roštím,“ popsal pro Deník.

Do hotového a utaženého spodku koštěte z roští přijde teprve násada. Zkušený řemeslník už ví, jakou vůli nechat, aby nevypadla a vydržela celé roky. Pak stačí obměnit jen proutěný spodek. Výroba jedné takové březové metly trvá i s přípravou zhruba tři hodiny. Ty nejmenší si návštěvníci trhů odvážejí jako suvenýr i do zahraničí.

Housle pro Šporcla i Ženatého

Se dřevem, i když výrazně ušlechtilejším, pracuje i další oceněný titulem Mistr tradiční rukodělné výroby, houslař Jaroslav Kohout. O tom, že mistrovský titul není jen nálepka, svědčí i seznam jeho zákazníků. Patří mezi ně například Pavel Šporcl, Josef Suk nebo Ivan Ženatý.

„Vedle každoroční účasti na Mezinárodních houslových kurzech v Turnově prezentuje řemeslník své umění například na stejnojmenných kurzech pořádaných ostravskou konzervatoří nebo na Mezinárodní houslařské soutěži Věnceslava Metelky, mimochodem rodáka z Pasek nad Jizerou,“ připomněla mluvčí Muzea Českého ráje v Turnově Marcela Beranová.

Jaroslav Kohout pracuje podle tradičních modelů. Ze dřeva upřednostňuje javor z Bosny a smrk z italských Dolomit, jejichž stáří nesmí klesnout pod pět let. „To je zárukou dostatečného vyzrání dřeva, které vyloučí případné pozdější deformace,“ popsal odborník.

Čmelák chce v Libereckém kraji vysadit tisíc tisů. Pomůžete?

I když první housle vznikly podle některých pramenů v Polsku, těžištěm houslařství byla v 16. století Itálie. V Čechách začaly vnikat první houslařské dílny v Praze a na Plzeňsku, v Lubech u Chebu. A právě tam houslař, který nyní žije v Českém ráji, vyrůstal a vyučil se řemeslu houslaře. Zdokonaloval ho v dílně proslulé pražské houslařské rodiny Špidlenů.

Ke své práci potřebuje zručnost a znalost používaných materiálů, samotné konstrukce i akustiky, ale nejen to. „Musím znát i chemii, fyziku, mít hudební rozhled, znát historii nástrojů,“ popsal oceněný houslař.

Jednotlivé části nástroje jako kolíky, hmatník a struník jsou většinou z exotického dřeva – například z ebenu, palisandru nebo zimostrázu. „Stáří používaného dřeva by nemělo byt méně než pět až deset let. Za tuto dobu je dřevo schopné dokonale vyschnout a přestat sesychat. Velmi dobře se mi staví ze dřeva, které je staré dvacet, padesát i sto let,“ popsal houslař.

Mimochodem – jedna javorová deska na violoncello stará přes sto let byla na aukci vydražena za cenu kolem tří tisíc amerických dolarů.

Kovadliny znějí krajem

Dřív byl kovář v každé vesnici a o jeho služby nebyla nouze. Vyráběl běžné potřeby pro tehdejší život: dveřní kování, panty, zemědělské náčiní, různé nástroje, ale třeba i podkovy pro koně. Věci, které patří minulosti. Ale jen zdánlivě. O tom, že tohle řemeslo jen tak nezanikne, svědčí i fakt, že kovářství je obor, který se v kraji vyučuje. Konkrétně na Střední uměleckoprůmyslové škole šperkařské v Turnově, kterou absolvoval i Jaroslav Mojsl, oceněný titulem Mistr tradiční rukodělné výroby v roce 2016.

Při výběru řemesla navázal na rodinnou tradici, konkrétně na svého dědečka, a v jeho šlépějích jde nyní také jeho syn. A potvrdil, že o jejich práci je stále zájem.

Na návštěvě u Rohanů: Zámek Sychrov otevírá novou trasu. Přístupná bude od září

„S kováři se lze setkat na různých staročeských trzích, kromě toho ale řada z nich pracuje na restaurování a replikách předmětů pro historické objekty. Je to řemeslo, které chce sílu, znalost materiálu a velký řemeslný um,“ poznamenala radní Libereckého kraje pro oblast kultury a památek Květa Vinklátová.

Mezi oceněnými mistry jsou kromě zmíněných tří také skláři, krajkářka, zpracovatelka ovčí vlny. Loni získal titul například koželuh Arnošt Möller nebo řezbář Václav Plechatý.

Ocenění uděluje Liberecký kraj od roku 2012. „Chceme tím upozornit na lidi, kteří udržují původní řemesla, něco výjimečného umí, ale veřejnost o nich třeba často ani neví,“ doplnila Květa Vinklátová.