„Já jsem příspěvek dříve pobírala. Pak ale syn nastoupil do školy a úředníci mi řekli, že už tím pádem nepotřebuje mou celodenní péči,“ stěžuje si matka postiženého chlapce.

Dopoledne se skutečně o chlapce starají pedagogové. Horší je to však s družinou. Navštěvuje totiž školu v libereckém Jedličkově ústavu a do zdejší družiny mohou docházet jen děti s tělesným postižením.

„Neumím si představit, že bych měla chodit do práce. Kdo by se pak o syna staral? Sám do školy chodit nemůže, musím ho všude vozit,“ dodala Helena Marková.

Jak dále poznamenala, ani z dalších důvodů si neumí představit, že by měla stálé zaměstnání.
„Musím se s ním například učit. Je schopen udržet pozornost pouze maximálně patnáct minut. Přípravu do školy máme na celé odpoledne. Jak bychom to dělali, kdybych chodila z práce ve čtyři odpoledne,“ uvádí další příklad.
Po roce úředníci, kteří příspěvek přiznávají, uznali, že mentální úroveň dítěte je skutečně na takové úrovni, že se o sebe není schopen starat, a příspěvek rodině vrátili.

„Za ten rok se na synově stavu nic nezměnilo. Zůstal takový, jaký byl předtím. Pak nechápu, proč nám příspěvek nejdříve odebrali, když nám jej pak vrátili,“ diví se maminka postiženého chlapce. „To abych se zase bála, kdy nám ho vezmou.“

V současné době si může oddychnout. Alespoň tedy prozatím. Posouzení chlapcova zdravotního stavu již nemusí absolvovat každoročně, jako tomu bylo dříve. Příspěvek na péči úřady přiznaly mentálně postiženému chlapci alespoň na dva roky.
„Jsem ráda, že příspěvek máme zpět. Můžu mu například pořídit speciální pomůcky, které potřebuje. Jsou samozřejmě drahé. Navíc tím, že ho opravdu všude vozím autem, mám vysoké náklady na provoz auta. Rozhodně peníze, které mu stát dává, využijeme všechny na jeho potřeby,“ uzavírá maminka postiženého chlapce Helena Marková.