Byla jste 15. března při tom, když Prahu obsadili Němci?

Ano, dobře si na to pamatuji. Bylo mi tehdy necelých 14 let. Byl to strašný den a nejen tou samotnou událostí. I počasí bylo tehdy hrozné, pršelo, padal sníh. Byli jsme strašně nešťastní. Hlavně rodiče to nesli velice těžce.

Jak jste prožívala válku samotnou?

Učila jsem se tehdy švadlenou nedaleko Národní třídy, tam co je dnes galerie Platýz. Museli jsme dělat všechno, co bylo potřeba, i uklízet. Když mě jednou maminka přistihla, jak myjeme okna ve třetím patře bez jakéhokoli jištění, byla bez sebe. Tam jsme zažili i nálet, běželi jsme do krytu, kde nás to i zasypalo. Doma jsme poslouchali rádio. Vždycky jsme napjatě čekali, až se ozve ta typická znělka Hovoří Londýn. Nebo když mluvil Stalin, kam jeho armáda postoupila a co získala. Byla v tom pro nás ohromná naděje a povzbuzení v těch časech. Přitom za poslech zahraničního rozhlasu hrozily výjimečné tresty. Když mluvil pan prezident Beneš, maminka vždycky stála venku u vrátek a hlídala, jestli někdo nejde.

Jak vzpomínáte na období heydrichiády?

Bylo to strašné. Vzpomínám si, že jsem chodila do učení přes Václavák, kde bylo ve výloze vystavené kolo a balonový plášť jednoho z těch, kdo spáchali atentát na Heydricha. Všichni, kteří šli okolo, museli hlásit, jestli o tom nic nevědí. A nejen to, čeští četníci chodili po domech a lidé museli dokonce podepisovat, že nic z toho neviděli. Řeknu vám, nebyla to pěkná doba. Lidi se báli jeden druhého. Pamatuji si také bombardování továrny Kolben a Daněk. Ale přestáli jsme to všechno, a proto jsme byli tak šťastní, když přijeli Rusové a osvobodili nás.

Bylo to takové, jak se ukazuje ve filmech? Šeříky a radost?

My jsme bydleli v Hostivaři poblíž výpadovky na Plzeň, v noci tudy jezdili Němci, utíkali na západ. Od silnice, kudy jezdili, nás dělilo jen pole, kam odhazovali zbraně. A pak ráno 9. května k nám přišli vojáci s bílými výložkami, to byla taková elita. Tatínek je pozval dál, měli jsme od babičky ještě maso ze zabité kozy, pohostil je, byli to úžasní kluci. Na druhou stranu se mezi nimi našli i takoví, před kterými mě tatínek raději zavíral v kůlně.

Jak v této souvislosti vzpomínáte na okupaci v roce 1968?

Bylo to zvláštní. To už jsme žili tady na severu. Chtěli jsme do Prahy, báli jsme se o rodiče, ale cesty byly zatarasené, nakonec jsme se tam dostali oklikami. Můj manžel se zeptal: Otče, co tomu říkáte? No, už bylo na čase, odvětil tatínek. On to bohužel schvaloval. Někteří lidé uvěřili tomu, že se tu chystá puč a že nás Sověti znovu přijeli osvobodit.

Vyprávěla jste mi, že bratr vašeho manžela byl letec.

Ano, když nás obsadili Němci, snažil se dostat ven přes Polsko, ale to je odmítlo, a tak se nakonec dostali ke spojeneckému letectvu přes Maďarsko a Rumunsko. Poslední zprávu od něj dostali z Konstance, podepsaný byl jen zkratkou, protože Němci po tom hrozně šli. Ve čtyřicátém třetím zatklo mého muže i jeho rodiče a dalšího bratra gestapo, ale naštěstí přežili.

A bratr vašeho manžela?

Sestřelili ho 7. října 1944 na Slovensku. Když se po válce vraceli naši letci, všichni je očekávali, ale rodina mého muže dostala jen mapu, kde asi zahynul. Manžel se tam vydal, pátral, vyptával se, až to místo našel. Byl pochovaný jen tak, v hlíně. Nakonec mu vypravili vojenský pohřeb a je pochován u nás v Hostivaři na místě, kde leží vojáci z první i druhé světové války a letci.

Jak jste prožívala dětství?

Krásně, i když jsme byli chudí. V jednom bytě bydleli rodiče, babička s dědečkem a maminčini dva bratři. Šest dospělých. Babičce jsem četla večer při petrolejce, protože neuměla číst ani psát. Asi z toho mám nemocné oči, ale stejně na to ráda vzpomínám. Měli jsme se moc rádi. Chovali jsme k sobě úctu. Lidé si dřív víc vážili jeden druhého. Když někdo udělal něco nepravého, ostatní ho za to odsoudili.

Co dělali vaši rodiče?

Pracovali v továrně. Maminka v obuvnickém závodě. Ve Zlíně byl Baťa, v Praze Štěpánek. Tehdy se zaváděla pásová výroba. Maminka natírala malým štětečkem okraje bot a musela být velmi opatrná, aby se barva nedostala na textil tehdy oblíbených atlasových lodiček. Šlo to rychle, jedna bota za druhou a když přetáhla, musela botu zaplatit. Tatínek byl v době krize bez práce. Když chtěl sehnat práci, musel dát úředníkovi na magistrátu sto korun. A to byly za první republiky nějaké peníze! Už tehdy se uplácelo. Úředník mu nakonec sehnal práci v továrně na barvy a laky, ty výpary, které tam vdechoval, mu ale později zničily plíce.

Jaká byla první republika?

Byl to opravdu tvrdý život, zvláště za krize. Ale první republika, to pro nás byl především tatíček Masaryk. Velmi jsme ho ctili. Viděla jsem ho dokonce zblízka. V Hostivaři, kde jsme žili, měl statek tehdejší ministerský předseda Švehla. Když zemřel, přijel mu pan prezident na pohřeb. Tatínek mě vzal do náruče, abych ho také viděla. Byly mi asi tři roky, ale vzpomínám si na to velmi dobře.

Čím jste chtěla být?

Byla bych moc ráda studovala. Ve škole mi to šlo dobře, jen zpěv mi kazil známku. Ráda bych šla na gymnázium pak někam dál, to bych bývala moc ráda.

A co jste nakonec dělala?

Nejdřív jsem pracovala v obchodě, ale přemluvili mě, abych šla do Jabloneckých skláren a tam jsem pracovala jako mzdová účetní.