Stál tam na břehu, stranou ostatních, a posmutněle usrkával pivo z lahváče. To on může za to, že raftová výprava po Jizeře ze Spálova do Turnova ztroskotala už na peřejích kousek pod Železným Brodem.

Ukažme si na něj, na trhače nafukovacích lodí, na zločince, kazisvěta a veřejného nepřítele číslo jedna, na Balšuse! Za naskakování do raftu na kamenité mělčině je v některých vyspělých zemích trest smrti, ne? Jedinou polehčující okolností pro Balšuse budiž hypotéza, že posádka raftu B, označovaná jako bongaři podle jimi užívané kuřácké pomůcky, stejně nemohla dopadnout jinak.

Velikonoční rafting po Jizeře spojený s konzumací alkoholu – tak zněla pozvánka na Facebooku. Sladká to melodie pro duši opravdového dobrodruha! Sjet si jarní řeku jejími nejmalebnějšími zákruty, hmmm! Bohužel, na Velikonoce meteorologové předpovídali zimu a déšť. A až na ten déšť se trefili. Přesto bylo rozumné kromě flašky rumu přibalit i něco na sebe.

Start ve Spálově

Den Zmrtvýchvstání, krátce po jedenácté dopoledne. Na vlakové zastávce ve Spálově se nás sešlo třináct, což byl vhodný počet do dvou nafukovacích lodí. Rozdělili jsme si pádla a plovací vesty a absolvovali rychlokurz raftingu od zkušeného Dana, který všemu tak nějak šéfoval: „Řízení raftu nechte na mně! Vy jenom pořádně pádlujte.“

Poté jsme zabalili cennosti a věci, které by voda mohla poškodit, do vodovzdorného pytle, namíchali jsme alkohol a začali s posilňováním psychiky. Ta je při raftingu důležitá, zejména když řeka je ledová a nízká mračna hrozí deštěm.

Když jsme se hezky vyfotografovali v záchranných vestách se čluny a pádly před novým přístřeškem spálovské zastávky, zahájili jsme sestup k řece. Naposledy jsme se na místo srazu ohlédli, abychom na zastávce něco nezapomněli. Kromě vaku s veškerými cennostmi, doklady a fotoaparátem na nástupišti nezbylo nic. Paráda!
Za chvilku jsme zjistili ještě jednu nemilou věc. Ačkoli jsme se při rozdělování plovacích vest a pádel několikrát ujišťovali, že každý účastník má po jednom kusu, Štěpánka byla náhle bez vesty a bez pádla. Rozdělování strávila ve křoví na malé. Ženská, no. Ale proti přítelkyni šéfa nikdo nepůjde. Záchrannou vestu nafasovala od Zajdy a byla zproštěna povinnosti pádlovat.

Nadešlo poledne a s ním i začátek plavby. Složení posádek vykrystalizovalo až při samotném naloďování pomocí efektivní metody „Kam si kdo sedne, tam bude sedět“. Náš raft, pro jednoduchost jej budeme nazývat lodí A, byl osazen čtyřmi muži a třemi ženami včetně Štěpánky bez pádla. Již od začátku bylo jasné, že jestli jsou mezi námi nějací skuteční sportovci, najdeme je výhradně v lodi A.

Druhý raft, nazvěme jej tedy loď B, to ovšem nemá znamenat, že by její posádka byla podřadnější – jde čistě jen o rozlišení, se zaměřil zejména na vytváření pohodové atmosféry na palubě. V lodi B sedělo šest mužů a raft chvílemi připomínal parník, jak hustý dým se z něj valil.

Již při vplouvání z ústí Kamenice do Jizery se voda čeřila a my museli poněkud zabrat. Pádlování je poměrně namáhavá činnost, ale člověk se při něm zahřeje a i vystřízliví. Peřeje pod vodáckým kempem jsme zvládli na jedničku, Dan je skutečně dobrý kormidelník. Po překonání dobrodružného úseku jsme se na klidné vodě otočili a zaparkovali u břehu. To abychom mohli sledovat, jak se s peřejemi popasují bongaři na lodi B kormidlované Stanětym. Nezklamali nás. V půlce sjezdu uvízli na kameni. Museli jsme na ně chvíli čekat.

Pohádková plavba

Ale dobrou náladu neztráceli. Naopak. Dým za jejich raftem se vznášel nad jarní řekou jako kouzelná mlha. Plavba do Železného Brodu probíhala pohádkově. Kolem našich lodí se pomalu sunuly břehy, holé stromy, nábřežní zdi s ožralými koledníky. Teprve z říční hladiny člověk plně vychutná monumentalitu třináctipatrových železnobrodských paneláků.

Přes železnobrodský jez jsme museli rafty přenést. Na břehu jsme chvilku popíjeli, zevlovali a někteří členové posádky lodi B skopávali do řeky kamení. Hodiny odbily půl jedné. Načali jsme další lahve ginu.

Strašné ztroskotání

Bylo nám fajn. Protože jsme netušili, že se blíží konec naší idylky. Ještě odražení od břehu, krátký manévr proti proudu a pak sjezd problematičtějšího úseku vyšly oběma posádkám dobře. Jenže potom se to zvrtlo. Ačkoli bylo v horním toku Jizery vody dost, pod Brodem začaly obě lodě drhnout o kamení. Nejobětavější jedinci si vykasali nohavice a vstoupili do ledové vody, aby uvízlé lodě vyprostili. Patřili k nim Staněty a Balšus, kteří neváhali obětovat sucho svých bot.

Už to vypadalo, že jsme z nejhoršího venku, když vtom na lodi B nastal zmatek. Balšus ležel přes palubu napříč a výrazy tváří do té doby vysmátých bongařů zračily tragický zmar. Z lodi B ucházel vzduch.

„To je přece naprostá debilita naskakovat do raftu na kamenech…“ omílali po vylodění na břehu všichni pořád dokola. Balšus byl zdrcen. Odkopnut. V kýlu lodi B vězela trhlina na dva prsty. S jednou lodí nemělo smysl pokračovat. Rozdělali jsme oheň a další lahve s alkoholem. Sen o splutí jedinečného jezu v Malé Skále se rozplynul. Opékali jsme buřty a popíjeli, což nám šlo skoro líp než rafting.

Když jsme se s Balšusem, Klauzínem a Zajdou oddělili od zbytku výpravy a mířili přes město na nádraží, pochopili jsme, proč jsme ztroskotali. Masu vody, která by normálně tekla přirozeným korytem Jizery a spolehlivě by utopila kamení hluboko pod hladinou, si pro sebe uzurpoval náhon do zbrusu nové elektrárny pod městem. Za naše ztroskotání nemohl Balšus, došli jsme k závěru. Konec jarního raftingu byl daní za pokrok.

Za to, že řeky tu nejsou jen kvůli naší zábavě, ale také kvůli výrobě elektřiny. Ta sama o sobě moc zábavná není, ale zas může být užitečná třeba k výrobě gumových nafukovacích člunů. Které, jak vidno, jdou protrhnout, když se to umí.
Na železnobrodském nádraží jsme odzátkovali poslední flašku rumu. Znělo to jako vodácké Ahoj!