„Libuško, co je to to dévédéčko?“ ptá se mě dědeček při jednom našem povídání. Pátrám po slovech, která by co nejlépe vystihla tento pro dědu záhadný předmět, ale pak se omezím na pouhé „na tom jsou nahrané filmy nebo třeba hudba“ a oddychnu si, když děda nechce vysvětlovat podrobnosti.

Podobný hovor zažil každý z nás. Dotazy našich dědečků a babiček, co je to internet, webka, vévévé stránka nebo třeba ty podivné kalhotky, co mají jen šňůrky. Nedivme se.

Zažili válku, bídu, utrpení, omezování svobody a teď žijí ve světě, kde je všechno in, cool, hyper a super. Černobílé televize nahradily plazmovky a doby, kdy se psaly milostné dopisy, jsou dávno pryč. Teď frčí smsky, mmsky, emaily a profily facebooku denně chrlící zprávy typu Moc tě lavískuju, muck. Kdo ví, jak bude svět vypadat, až já budu stará. Možná ho vůbec nepochopím.

Domov nelze nahradit

„Doma je doma,“ říká mi paní Marie, jedna z obyvatelek Domova pro seniory ve Vratislavicích v Liberci. Otáčí se ke mně a já si všímám, že má amputovanou nohu. Sedí na kolečkovém křesle, ale usmívá se na mě. Je ráda, že jsme se na ni přišli podívat.

„Stýská se mi, to víte. Nemůžu se volně pohybovat tak, jak bych chtěla. A nejhorší jsou víkendy. Nemám tu co dělat, protože je keramická dílna zavřená,“ říká paní. Cítím v jejím hlase lehký smutek. Uvádí mě do rozpaků.

Žije vyráběním keramiky

Smutek mizí, když nám paní začne vyprávět o vyrábění keramických výrobků. „Poprvé se mi vázička moc nepovedla. Ale teď mi to jde čím dál lépe. Miluju to,“ svěřuje se s dojetím v očích.

Když jsem do jejího pokoje vcházela, nevěděla jsem, jestli paní nenarušujeme její soukromí. Jestli se necítí jako kus exponátu, na který se přišli podívat reportéři Deníku. Teď mě ale těší, když se s námi loučí potřesením ruky a se slovem děkuji.

Přesto ve mně zůstává neurčitý pocit trpkosti. Asi mě trochu děsí koloběh života, který nejde zastavit. Jaký bude můj život, až se za ním ohlédnu očima, které budou lemovat vrásky moudrosti? Bude se mi líbit? Co uvidím ve zpětném zrcátku života? Nevím.

Pečovala o ni, teď se to obrátilo

„Cítíte česnek, že?“ vítá nás paní Ida, druhá obyvatelka Domu pro seniory ve Vratislavicích a čile nám popisuje, jak dnes vařila svou oblíbenou polévku. V bytě má totiž kuchyň, a tak si může svůj jídelníček zpestřit podle svého gusta.

Je to tu útulné. Do Domova si mohou klienti vzít svůj vlastní nábytek, takže to tu opravdu vypadá jako doma. „Jsem tu ráda. Obklopují mě tu mé milované věci. Obrazy, poličky, komoda,“ říká nám. Byt prosvěcují všudypřítomné květiny a veselé barvy a symboly Velikonoc. Až se musím trochu zastydět, že můj byt vypadá tak všedně.

„Podívejte,“ ukazuje nám stará paní černobílou fotografii, na které je vyfocená jako ředitelka školy spolu s dětmi. „Já pečovala o ni, když byla dítě a ona mi to teď vrací. Stará se o mě tady v Domově. Jaruška se totiž stala ošetřovatelkou,“ říká nám. Zvláštní je ten život. Mé myšlenky mi zase někam utíkají… Neřádi!

Deset kilometrů pro pár chvil

„Libuško, to víš, my jsme se vzali po třech měsících známosti,“ vzpomínám na hovor s babičkou. „A při prvním rande mi upadl z hlavy klobouk,“ směje se děda a já si říkám…
Zase! Je to tu. Tuhle historku znám už nazpaměť.

Ano, staří lidé se vracejí do svých vzpomínek. Neustále je opakují a my býváme trochu netrpěliví. Máme přece důležitější věci. Třeba to, co nám náš idol napsal zase na fejs. Ale možná, když se zaposloucháme, mnohé nás překvapí.

„Chodil jsem za babičkou deset kilometrů daleko, abych ji mohl vidět na pár minut,“ vypráví dál děda. Haha, směju se. To se dnes už nevidí a trochu mě zamrzí, že se za mnou nikdo takovou dálku netrmácí.

Člověk to musí mít v srdci

„Pečovatelku může dělat jen ten, kdo pro to má srdce. Pro tuhle práci se musí člověk narodit,“ vytrhuje mě terapeutka Marie z přemýšlení a já se zase vracím myšlenkami do Domova ve Vratislavicích.

„Se starými lidmi je ale i zábava. Nevěřila byste, jak moc pro ně znamená, když si vyrobí keramický hrníček a někdo si ho koupí. Někteří skládají básně, jiní háčkují. Mají tu mnoho akcí. Rozsáhlý park, přírodní divadlo, keramickou dílnu,“ říká mi terapeutka Marie.

Zavádí nás do dílny, kde má každý z milovníků keramiky svůj hrníček. Ukazuje nám výtvory seniorů. „Důležité je, že je to baví. Někteří tím žijí. Jsou rádi, že se výrobky vystavují. Navíc si tím cvičí motoriku,“ vysvětluje terapeutka Marie.

Je už hodně hodin a musíme jít. Noviny nepočkají. Loučíme se s ředitelem Domova, mužem, který je na správném místě. Přestože je už sám v důchodovém věku a funkci ředitele už vykonává dvacet let, předává svou pozitivní energii dalším.

Zavíráme dveře Domova, usedáme s kolegou do auta a míříme zpět do redakce. Atmosféra Domova mě překvapila. Místo tmavých, šedých, mrazivých koutů a pokojů tu zářily květiny, syté barvy a výrobky seniorů. Bylo vidět, že se tu lidem líbí, že pracovníci se o klienty dobře starají. Obyvatelé tu mají mnoho akcí. Povídají si, vyrábějí z hlíny, pečují o květiny v parku, účastní se koncertů, výstav… Ale! Přesto mám zvláštní pocit. Těžko ho popsat.

Hlavou se mi točí různé myšlenky o koloběhu života. O tom, co mě čeká. Ať už mě život zavede kamkoli, rozhodně bych chtěla tak jako můj děda jednou říci:
„Stálo to za to.“