Liberecko – Značná část německého území byla v dávné minulosti osídlena desítkami slovanských kmenů. Stačí pohled na podrobnou mapu Německa a objevíme tam dodnes stovky zkomolených, prokazatelně slovanských místních názvů. Nevěříte? Oelsnitz (Olešnice), Jauernick (Javorník), Prerow (Přerov), Leipzig (Lipsko)…

Kam se však poděly tisíce tehdejších obyvatel z kmene Stodoranů, Glomačů, Ratarů, Lubušanů, Drevjanů či Črezpěňanů? Mnozí padli v nerovném boji s německou přesilou, jinde slovanská řeč zanikla, když nelítostní vítězové používání slovanského jazyka pod přísnými tresty zakázali. A tak se dodnes zachovala – jako němí svědkové - pouze ta spousta místních jmen… a dva malé ostrůvky.

Z kdysi velmi rozsáhlého slovanského osídlení s více než třiceti kmeny zůstaly na sever od české hranice dva malé ostrůvky, obklopené německým mořem: Horní a Dolní Lužice, Oberlausitz a Niederlausitz…

Slovanský dávnověk otisknutý v horách

Dvě nevysoké hory nedaleko od Budyšína (Bautzen) dodnes připomínají svým názvem slovanský pohanský dávnověk: Běłobóh a Čornobóh. Kupodivu nebyla jejich jména poněmčena, ale pouze zkomolena: Bieleboh a Czorneboh. Že by se germanizátoři zalekli pohanských božstev? Běłobóh byl pohanský bůh dobra, zdaru a úspěchu, Čornobóh – to bylo božstvo zlých sil, smrti a zmaru.

Slovanský dávnověk připomíná dodnes i třetí nevysoká hora s názvem Lubin (německy Drohmberg), o níž se vypráví podobná pověst jako o našem Blaníku.

Horní Lužice patří Sasku

Až do roku 1635 byly obě části Lužice součástí Českého království. Dnes je Horní Lužice (blíže k českým hranicím) součástí Svobodného státu Sasko, Dolní Lužice patří do spolkového státu Braniborsko. A kolik v nich žije Lužických Srbů? Odpověď není snadná. Podle německých zákonů se nikde neuvádí národnost občanů, ale pouze státní příslušnost. A tu mají všichni samozřejmě německou. Proto se počty příslušníků tohoto nejmenšího slovanského národa pouze odhadují.

V 19. století odhadované počty kolísaly mezi sto šedesáti a sto dvaceti tisíci, ve 20. století poklesly pod sto tisíc. Nejnovější údaje pak uvádějí 40 až 50 000, a to dohromady v Horní i Dolní Lužici.

Mluví německy i slovansky

Lužičtí Srbové jsou bilingvní národ. To znamená, že už dnes nenajdeme jediného Srba, který by vedle své slovanské mateřštiny nehovořil také dobře německy. Dvojjazyčnost je tedy naprosto běžným jevem, který je provází po celý život. Také jména mají většinou dvě. V občanském průkazu je napsáno Georg Müller, ale doma na vesnici je tentýž člověk pro své sousedy Jurij Młynk, Hans Schneider je Jan Krawc a podobně.

U ženských příjmení je podle koncovky dokonce možno poznat, zda jde o svobodnou nebo vdanou ženu. Koncovky –ec nebo –ic (Krawcec, Nowakec, Wałdźic, Elic) prozrazují, že se jedná o svobodné dívky či ženy, koncovky –owa nebo -yna (Nowakowa, Šěrakowa, Nawcyna, Lanzyna) označují ženy provdané.

Na území Lužice se hovoří dvěma slovanskými jazyky - hornolužickou a dolnolužickou srbštinou. Rozdíl mezi nimi je určitě větší než mezi češtinou a slovenštinou. Ta hornolužická je životaschopnější a má bohatší slovní zásobu. Germanizační útlak v Dolní Lužici, která po mnoho staletí patřila pod Prusko, se projevil velmi negativně a dnešní stav slovanské řeči v okolí Chotěbuzi a v Blatech (Spreewaldu) je ve srovnání s hornolužickou srbštinou podstatně horší.

Domovina? Domowina!

Tento malý národ má přesto své spisovatele a básníky, malíře a hudební skladatele, své nakladatelství (Domowina), mnoho kvalitních folklorních souborů, rozhlasové (několik hodin denně!) a televizní vysílání. V roce 2012 se bude slavit po celé Lužici 100. výročí založení organizace DOMOWINA.

František Vydra

Za týden: Srbský dům v Budyšíně.