Kdybyste si mohl vybrat roli svého srdce, kterou byste na Galavečeru v libereckém divadle zazpíval nejraději?
Já si role příliš nevybírám, ale právě Leporela jsem ve svém životě zpíval asi nejčastěji. Ovšem kdybych si mohl vybrat podle svého srdce, tak by to byla árie Revírníka z opery Liška Bystrouška Leoše Janáčka.

Leporelo byla role, která odstartovala vaši kariéru, že?
Ano, byla. A skutečně odstartovala mou kariéru v Národním divadle. Tam jsem totiž zpočátku dostával jen maličké roličky, tudíž jsem nebyl příliš spokojen. Tedy spíš moje maminka, která pořád opakovala, jaké role jsem zpíval v Liberci. Už jsem byl skoro nahlodán, že se vrátím zpátky, když pan dirigent Košler rozhodl, že mě obsadí do role Leporela. A to i přesto, že na ni měl – a právem – patent tehdy nesmírně slavný Karel Bergman. Ale on to riskl, obsadil mě a dokonce jsem tehdy, myslím, zpíval premiéru. Výhodou bylo, že jsem Leporela zpíval už tady v Liberci, takže jsem tu roli dobře znal.

Měla maminka na váš životní výběr rozhodující vliv?
Ano, ale ono to bylo složitější. Já byl poloviční sirotek, protože tatínek mi umřel ve čtyřech letech. Pak jsme byli dlouho sami a po čase si maminka našla druhého muže, který se stal mým druhým a opravdu skutečným tatínkem. Ale přímo k hudbě mě nevedl nikdo. Maminka byla nadšená ochotnice, hrála v Líšném u Železného Brodu, v Semilech, ale k divadlu nebo ke zpěvu mě nevedla. Přála si, abych se stal učitelem. A když mi to na gymplu moc nešlo, říkala: „Luďku, aspoň na poště, kdybys byl!“

Kde se vzala ta touha stát se operním pěvcem?
Studoval jsem na libereckém gymnáziu, ale to studium mi moc nepřálo, protože mě ve třeťáku vyhodili a zdůrazňuji, že nebylo to z politických důvodů. Ale protože to byla doba, kdy každý slušný intelektuál pil a dělal kulisáka, šel jsem to dělat do libereckého divadla. Tam jsem k tomu kumštu nějak přičichl, ale zároveň jsem zjistil, že kulisák asi nebude to úplně pravé, a tak jsem se šel přihlásit do tehdejší lidové školy umění na zpěv k panu učiteli Bradovi. Jednou jsem totiž zpíval v hospodě nějakou odrhovačku a úplně cizí pán povídá: „Vy máte krásný hlas!“ A to možná byla ta poslední kapička, která vedla k mému rozhodnutí věnovat se hudbě. Zkrátka pan učitel Brada mě během roku připravil na zkoušky na pražskou konzervatoř, kam mě ale nevzali! Naštěstí čtrnáct dnů poté byly zkoušky v Brně, kde to dopadlo, a po roce jsem přešel do Prahy, kde o mě měl eminentní zájem pan profesor Horáček. Později můj dlouholetý kolega z jedné divadelní šatny, se kterým jsme hráli mariáš.

První angažmá, kam jste nastoupil, bylo právě v libereckém divadle, o kterém se v té době tradovalo, že zažívá svou zlatou éru. Skutečně taková byla a v čem?
Skutečně byla, protože v té době tady zpívali kolegové, od kterých jsem se všechno naučil. To že jsem mohl stát vedle Šorsáka, Klímy, Žaloudkové, Kremerové, Hrubeše, Novotného… Celé téhle úžasné garnitury v éře Rudolfa Vašaty a Františka Babického. Tady bylo tolik lidí, kteří se z fleku mohli stát členy opery Národního divadla. Taky jich tam celá řada zpívala a později i přešla. Ale i tam byla tehdy zlatá éra – Blahut, Haken… Nevím proč, ale ta doba byla něčím zvláštní, úplně jiná a nemělo to nic společného s politikou. Prostě se v té době nějak pěvecky urodilo. A já měl to štěstí, že jsem k téhle zlaté éře mohl čuchnout jak v Šaldově, tak později i v Národním. Teď se bohužel od trendu vlastních operních souborů ustoupilo a to je škoda. Třeba v libereckém divadle není kmenový soubor a není nikde v republice. Divadla mají jen pár sólistů a doplňují je hosty.

Součástí sobotního galavečera bude i zahájení výstavy 30 let od listopadu. Jak vnímáte těch uplynulých třicet let z pohledu kultury?
Oblast kultury i divadla podle mě udělala velký krok kupředu a zaplať Pánbůh, že jsem se toho dočkal! Lituji každého, kdo zemřel před 17. listopadem 1989 a nezažil tu euforii, přestože z ní mnoho z nás částečně vystřízlivělo. To, že se k veslům dostávají i lidé, kteří tomu nerozumějí a jsou jen něčí kamarádi, je samozřejmě chyba. Největší hlupák je podle mě člověk, který se ve vysoké funkci obklopuje lidmi, kteří jsou něčí známí, ale nic neumějí. Z lidského pohledu to snad dokážu pochopit, takové to: „Můj kamarád je bezva, ale nemá práci. Tak já ho vezmu, dám mu nějakých 35, 40, sto tisíc a ono to nějak dopadne.“ Nedopadne! Ta nekvalita, ať už na poli umění či politiky, se nakonec projeví. Stejně jako se projeví kvalita.

Jak jste prožíval 17. listopad?
Samozřejmě v divadle a na Národní třídě. Později při besedách a stávkách. Ale mám takovou jednu historku. V divadle proběhla zpráva, že při studentské demonstraci zabili studenta. Okamžitě jsem zavolal ženě, že to už končí všechno a i my musíme vyrazit do ulic, když už jsme tak daleko, že se tu zabíjejí děti. A že tedy také půjdeme vyjádřit svůj nesouhlas a necháme se mlátit. Vyrazili jsme hned druhý den, ale jako slušní lidé jsme se nechtěli cpát dopředu, někde do čela, a tak jsme čekali, až se budeme moci zařadit a jít na Hrad říct těm bolševikům, že takhle tedy ne. Zařadili jsme se tedy na konec průvodu, jenže mezitím uzavřeli most a nám nezbylo nic jiného než se otočit. Jenže tím pádem jsme se se ženou ocitli v čele celé demonstrace! Musel jsem se tomu později smát, jak se obyčejný člověk z Chotyně stane lídrem průvodu, a to jenom proto, že se snažil chovat jako slušný člověk.

Za měsíc oslavíte narozeniny, a i když si nemyslím, že je to ve vašem případě brzy k bilancování, přeci jen se člověk poohlíží zpátky. Na co jste ve svém dosavadním životě nejvíce pyšný?
Asi na to, že máme dceru Adélu, na kterou jsme moc dlouho čekali a která nám dělá radost. Sice ještě nemáme vnoučátko, ale i to snad přijde a v kumštu? Nikdo si nedovede představit, jakou radost jsem měl a stále mám, že jsem se dostal do Národního divadla. Bylo to v roce 1983 a já si pamatuju, jak mi přišel ten papír, kde to bylo černé na bílém a jak jsem tehdy potichu říkal do té kolébky: „Adélko, tatínek se dostal do Národního divadla!“ Byl jsem plný radosti a nadšení a přiznám se, že mě to nikdy neopustilo. Pokaždé, když jsem tam vstupoval, říkal jsem si Zaplať Bůh! Víte, já jsem měl docela našlápnuto do světa, přestože mi to tehdejší doba neumožnila. Ještě v době působení v libereckém divadle za mnou přijel z Mnichova nějaký agent, který mě chtěl nechat předzpívat Karajanovi, což mi tehdejší režim neumožnil. Ale nějak se to dostalo na Pragokoncert a tam dostali lufta, tak mi nakonec dovolili zpívat před šéfem Metropolitní opery. Chtěl mě okamžitě angažovat s tím, že dva roky budu zpívat v Bonnu a pak v Metropolitní opeře. Ale to mi bohužel zase neumožnili a bylo vymalováno. Někdy se mi tomu nechce ani věřit, ale maminka naštěstí schovala ten telegram, kde mě zvou.

Nejste pyšný i na to, že jste svými koncerty pomohl obnovit významnou památku, hrad Grabštejn?
No podívejte si, já jsme pomohl Grabštejnu, Grabštejn zase pomohl mně. Tím, že se o něm hodně mluví, tak se mluví i o mně. Tedy že jsem tam přivedl tu partu lidí a tím dokázal získat nějaké peníze na opravy. Bohužel jsme si nesedli se současným vedením, ale to je život. Ale já bych se vrátil k tomu bilancování. Vidím ho v tom, že kruh mého života začínal v Liberci, oběhl téměř celý svět a zase sem vrátil. A to je pro mě, jako pro velkého patriota, velmi, velmi příjemné. Víte, že jsem se dokonce sám jmenoval libereckým trubadúrem? Stalo se to tak, že čas od času mě zvou do nějaké obce nebo kostela, abych tam zazpíval. A tak já zpívám a rád, protože si říkám: A proč by ne. Když mi to Pánbůh zadarmo nadělil do huby, tak to zase můžu lidem ve svém okolí vracet.