„Jen ten první týden po masakru na Národní třídě byl skutečně čistý a plný ideálů,“ dodává.

Jarmila Levko (Pešlová), tehdy studentka třetího ročníku Vysoké školy strojní a textilní, v pátek 17. listopadu odjela se školním divadlem hrát do německého Karl Marx Stadtu. Na sobotu zůstávala většina z mladých v Německu, vracet se měli až v neděli.

„Měla jsem nějaké tušení, nutkání jet domů. Tak jsme s kamarádkou vyrazily v sobotu na stopa. Mrzlo a sněžilo. Jakmile jsme dojely do Liberce, od divadelníků jsme se dozvěděly o zásahu policistů na Národní třídě, a že divadla jdou do stávky. Hned v neděli začalo nás, pár studentů, obvolávat ostatní a tisknout první letáky,“ vypráví bývalá revolucionářka.

Následoval scénář, který se podobal ostatním městům – vyhlášení studentské stávky, roznášení letáků a organizování mítinků. Studenti vyráželi za dělníky do fabrik, drze pronikali také až na stranické schůze přesvědčovat řadové komunisty, že režim se ocitl už v posledním tažení. Jarmila Levko tehdy telefonovala svému dědečkovi, bývalému generálnímu řediteli Totexu v Chrastavě, jehož komunisté po srpnu 1968 vyhodili z práce, že už to prasklo. Prarodiče ale byli opatrní, od revolučního nadšení ji zrazovali.

„My jsme byli mladí, ničeho jsme se nebáli. Nic většího, než byl listopad 1989, už v životě nezažiju. Ukázalo se, jaký kdo z nás je. Jediné, co mne mrzí, že revoluce byla příliš sametová. Komunistům je teď nejlíp. Začala éra převlékání kabátů,“ dodává Levko.