Lidi v nemocnici, to je celá moje velká rodina, říká zdravotní sestra z Ukrajiny

Její vlídný hlas s měkkým přízvukem poznal každý, kdo se někdy ocitnul na anesteziologic-ko-resuscitačním oddělení nebo na traumatologii. Náročném a těžkém oddělení, kde dospělé i děti probouzí z narkózy. Za 24 let to byly stovky pacientů. Je na těchto odděleních hodně náročná práce?

To víte, že ano. Jak na psychiku, protože zvláště na ARO oddělení jsou opravdu pacienti ve velmi těžkých stavech, tak na fyzičku. Právě na ARO musíte spícího pacienta aspoň dvakrát denně zvednout, umýt, převléknout postel.

Ztracená paměť. Výstava o nucené nacistické práci v ČR

Volný čas

Teď už se objeví mezi středním zdravotním personálem, ošetřovateli či sanitáři tu a tam i muži, ale dřív, když jsem začínala, byly jsme tu většinou jen samé ženy, a to jsou pak záda cítit. Sester je stále málo, a když některá vypadne, je hodně znát, že dvě ruce chybí. To vám řekne každá sestra. Navíc si některé těžké případy nosíte v hlavě i domů, s tím nic neuděláte.

Jaké byly začátky?

Nejprve jsem dělala dva nebo tři roky tzv. „ošku" ošetřovatelku, i když jsem zdravotní sestra, protože jsem se musela naučit systém, terminologii, spolupracovat s ostatními sestrami, s lékaři. Vzpomínám si třeba, že když jsem zvedla telefon a představila se, bylo na druhé straně chvíli ticho… Přeci jen byla 90. léta, cizinců tu moc nebylo. Řekne se, taková maličkost, ale člověk si to pamatuje…

Jak vás přijali kolegové?

Krásně. Všichni na mě byli strašně hodní. I když jsem se na něco zeptala třeba desetkrát, vždycky mi ochotně odpověděli, pomohli, ukázali. Nikdy jsem neslyšela: jsi Ukrajinka, táhni si zpátky na Ukrajinu. A že jsou ve společnosti občas takové situace, lidé jsou nervozní. Bojí se, nedůvěřují, ale mně se nikdy nic takového nepřihodilo. Naopak. Všichni mí kolegové i nadřízení, lékaři, pan primář, jsou báječní lidé.

A co pacienti?

No (zarazí se) občas se mě zeptali: „Vy nejste odsud? Máte nějaký divný přízvuk." No mám, s tím už nic neudělám. Ale když jsem jim to vysvětlila, bylo to v pořádku, pochopili to. Na druhou stranu jsem z Podkarpatské Rusi a to byla za první republiky součást Československa, jak se říkalo: Od Jasny do Aše, republika naše! My bychom raději zůstali dál v Československu než v Sovětském svazu…

Vlastně jsme byli v rámci dělení každou chvíli součástí nějakého jiného státu.

To je ten známý vtip, jak říká: Odkud jste? No narodil jsem se v Uhrách, vyrůstal jsem v Československu, pak jsem žil v Sovětském Svazu, teď na Ukrajině, ale celý život jsem se nehnul z města.

Přesně tak to bylo …(směje se).

Jak jste se sem dostala?

Bylo to v roce 1993. Tehdy se začala Ukrajina oddělovat od Ruska, byl zmatek, končily továrny… Lidé proto odcházeli za prací jinam, museli z něčeho žít. Já jsem už tehdy pracovala jako sestra v nemocnici. Neříkám, že to bylo špatné, ale neměli jsme ještě ukrajinskou měnu, takže jsme dostávali jen jakési kupóny, jeden měsíc jsme je dostali, další ne… Já byla tehdy ještě svobodná, takže jsem na tom nebyla tak špatně jako rodiny s dětmi. Tady jsem měla tetičku a strýce, žili tu už od války. Jezdila jsem za nimi na návštěvu, ale vždycky jen krátce. Turistické vízum bylo na třicet dní a běda, kdybyste ho překročila… Když u nás nastala těžká situace, vzala jsem si neplacenou dovolenou, tu jste si mohla vzít na jak dlouho jste chtěla, když vás stejně neplatili. V nemocnici mi jen řekli: Tak to tam zkus, vrátit se můžeš vždycky. Odjela jsem sem hledat práci.

Nejdřív samozřejmě do zdejší nemocnice, ale řekli mi, že když neumím jazyk, nemám šanci. Ani jako uklízečka. Já bych dělala cokoli, úklid, v prádelně, jen aby to bylo ve zdravotnictví, ale nedalo se nic dělat.

Co jste pak dělala, chtěla jste se vrátit?

Podívejte, kdo chce pracovat, práci najde. Já ji našla u nás ve Stráži, kde žijeme. V jedné soukromé pekárně. Jeden den jsem se tam šla zeptat a druhý den už jsem mohla nastoupit. Nespala jsem trémou a strachy, zda to zvládnu, celou noc. Učila jsem se dělat těsto a mluvit česky. Za týden už jsem válela bochánky oběma rukama. Zase tam na mě byli hrozně hodní.

Po práci jsem jezdila na Akademii Komenského, ta byla v Liberci, v Dunaji. Kdybyste viděla moje první diktáty, tam se to červenalo! Ale snažila jsem se. Pak ale hledali ošetřovatelky a já mohla konečně nastoupit do nemocnice. Dělala jsem to tři roky a teprve pak mě čekaly zkoušky na ministerstvu zdravotnictví a já mohla zase začít dělat odbornou práci.

Vždycky jste chtěla být sestrou?

Tak úplně odmalička ne, víte, jak se to u dětí mění, až když jsem skončila střední školu. U nás je to trochu jiné. Škola tam netrvá devět, ale deset let a dál můžete studovat buď po osmé třídě, nebo po absolvování všech deseti ročníků ještě další tři roky školu odbornou.

Myslíte, že to sestřičky, které teď mohou přijít z Ukrajiny, budou mít lehčí nebo těžší než vy?

Začátky jsou vždycky těžké. Je toho hodně. Nový systém, noví lidé, spousta nových přístrojů, náročný harmonogram, musíte dělat rychlá rozhodnutí… Ze začátku mě z toho všeho bolela hlava. Vzpomínám, že jsem první dva měsíce litovala, že už nejsem v tom pekařství…

Je víc práce?

Hlavně je ta práce mnohem odbornější a složitější než dřív. Za těch 24 let, co jsem tady, šlo české zdravotnictví strašně moc dopředu.

Jaká je úroveň ukrajinského zdravotnictví?

Prosím vás, to nikdy nebylo na úrovni. Ovšem nemohu posoudit, jak je to teď a jak je to ve velkých městech. Ale tehdy jsme v naší malé okresní nemocnici neměli ani náplasti, kapačky jsme připevňovali obvazem. Používali jsme ještě skleněné stříkačky. Když jsem přišla sem, bylo to pro mě něco. A to mi holky ještě říkaly: „Copak tady, kdybys to viděla na západě." Já jim odpovídala: „Pro mě je západ tady."

Jak se dnes žije na Ukrajině?

Těžko. Lidé mají malé platy a ještě menší důchody. Můj tatínek třeba pracoval jako dřevorubec. Těžká práce, ráno ve čtyři do lesa, v zimě po prsa ve sněhu. A za tu dřinu dnes dostává v přepočtu asi 1600 korun. Z toho musí zaplatit elektřinu, plyn, všechno. Přitom se u nás nežije o mnoho levněji. Ale žije…

Jak vnímáte politiku na Ukrajině a konflikt, který se tam stále odehrává?

Tady se o něm bohužel už tolik nemluví, ale tam se stále ještě střílí, žádné příměří. O prázdninách jsem byla na návštěvě doma a v televizi to vidíte pořád. Člověk už se na to nemůže ani dívat. Na You Tube se k tomu stále někdo vyjadřuje. A nevíte je to pravda, nebo propaganda? Neříká to ten člověk, protože za ním někdo stojí s pistolí? A jak to vidím já? Někdo nahoře to rozpoutal a teď na to doplácejí obyčejní lidé, jako v každé válce. Kolik mladých kluků už se nevrátilo domů… Kolik lidí postříleli. Kolik domů zničili, kolik vesnic vypálili. Vždyť nikdo neví ani konečné číslo obětí. A nikdo to nemůže zastavit.

Zasáhla válka i vaši rodinu?

Na Podkarpatské Rusi se přímo nebojuje, ale je tam spousta uprchlíků. Kdo mohl, tak před válkou utekl.

Jaké bylo vaše dětství?

Hezké. Moc jsme toho neměli, ale byli jsme spokojení. Byli jsme obyčejná rodina. Ani bohatí, ani chudí. Pořád bylo hodně práce. Táta i máma přišli z práce, my ze školy a už se něco muselo dělat.

Jsem z vesnice, takže to bylo pořád něco: brambory, seno, pořád dokola. Byli jsme tři děti a všechny jsme vystudovali.

Tady se vám narodil syn?

Ano, teď mu bude šestnáct. Studuje v Liberci gymnázium a dělá mi radost. Na základce měl samé jedničky, teď v pololetí také a jak to půjde dál, uvidíme. Stejně tak, i jakou profesi si jednou vybere.

Vy jste Ukrajinka, syn už je Čech, jak je to s udržováním tradic a zvyků?

Když byl malý, přijeli mi rodiče pomáhat s hlídáním. Víte jak je to se školkou týden ve školce, tři neděle doma, takže s ním mluvili ukrajinsky a předávali mu i své tradice ve výchově. Se synem doma dodnes mluvíme ukrajinsky.

A nějaké speciální zvyky?

Tak asi jako tady, Vánoce, Velikonoce. Jen Vánoce slavíme nadvakrát. Jednou jako všichni tady, druhé v lednu, jako na Ukrajině. Jiřík se narodil tady, ale já nemohu v lednu dělat, že se nic neděje, když vím, že u nás doma právě mají všichni svátky. Takže si vždycky vezmu dovolenou, uděláme si slavnostní večeři, pozveme pana faráře s rodinou a krásně si to oslavíme. Jsme tak trochu rozpůlení.

Drží ukrajinské rodiny víc pohromadě?

Strašně drží pohromadě a moc si pomáhají. Zvláště v tuhle hroznou dobu. A i když toho většinou sami moc nemají, stejně se o to málo rozdělí.

Myslíte, že je to těmi společně sdílenými útrapami, nebo že je to už v lidech?

Je to v lidech. My jsme tam vždycky útrapy neměli, ale vždycky, zvláště na vesnicích, jsme žili hodně pospolu. Možná to bylo tím, že tam žili lidé po generace. Nevím také, jak je tomu u nás ve velkých městech…

Tady jsou lidé víc sami pro sebe, ale zase jak kdo. Já si třeba ztěžovat nemohu. Máme tu opravdu hodně přátel. Udržujeme přátelství s lidmi z bývalé pekárny a samozřejmě tady v práci, kde jsem na jednom oddělení už 24 let, i s těmi kolegyněmi, co už odešly do důchodu. Voláme si, navštěvujeme, občas spolu jezdíme na výlety…

V roce 2011 jste za svou práci získala významné ohodnocení. Byla jste vyhlášena v kraji Sestrou roku. Jak jste to vnímala?

Měla jsem tehdy hroznou trému, skoro jsem se tam bála jít, raději se držím vzadu… Vzpomínám si že jsem si pro tu cenu běžela rovnou z práce, nestihla jsem ani úvodní ceremoniál a hned jsem se zase zpátky do práce vracela, někdo musí dělat. Ale bylo to krásné, byla jsem dojatá, zvláště, když mě tam doprovázela naše staniční…

Nedivíte se, že dnes sestry utíkají za lepším?

Je to opravdu velká zátěž, ale měl by se přijmout alespoň takový systém, aby, když už tady vystudují, tak aby tu alespoň tři roky odpracovaly. Pak ať jdou kam chtějí, každý chce za lepším, to je jasné. Kdybych uměla německy, třeba bych to v té Žitavě zkusila taky, ale to už se asi nenaučím. Jsem ráda, že umím česky. (směje se).

Hodně sestřiček ale také odchází od náročné a těžké práce v nemocnici na obvod. Neuvažovala jste o tom někdy?

Ne! Papíry, počítače, to není nic pro mě. Já potřebuji to nemocniční prostředí, ty lidi kolem sebe. Neměnila bych. Navíc je tu tak úžasný kolektiv. Ty holky tady, to je pro mě maminka, i ségry… Je to celá moje rodina.