Památku Václava Havla si lidé od pátku připomínají na různých místech. Rozzářenými srdci počínaje, pochodem krátkých kalhot na Hrad konče.

S Libercem byl Václav Havel spojen hned několikrát. Zažil tu příjezd sovětských tanků v roce 1968, v Liberci vyšla fotokniha Tomkiho Němce Havel ve fotografii a z Liberce je i někdejší šéf Havlovy prezidentské kanceláře a zakladatel OF v Liberci, filozof Jan Šolc.

Vzpomínka na Václava Havla

Měsíc předtím, než ve své funkci skončil prezident Václav Havel, jsem měla možnost se s ním sejít v jednom ze salonků Pražského hradu. Setkání zprostředkoval Tomki Němec, který stál u zrodu fotografické knihy, kterou jsme ten rok vydali. Předmluvu připojil Miloš Forman a Dalajlama. Mimochodem, když přišel dopis, kde na obálce na místě odesílatele stálo Dalai Lama, Dharamsala, přišlo mi to zvláštní. Dalajlama posílá dopisy poštou? Samozřejmě, jak jinak. Poštou.

Chvíli jsme na příchod Václava Havla čekali, a když se objevil ve vysokých dvoukřídlých dveřích, první co mě napadlo, bylo… „malý velký muž". Plachý úsměv, pozdrav, drobná úklona. Potom jsme se posadili. Listoval knihou, občas se zastavil a zasmál se situaci, kterou mu ta která fotografie připomněla. Když jsem se na návštěvu chystala, měla jsem v hlavě tolik otázek. A když pak k setkání došlo, najednou v té hlavě nebyly. Netrpím přehnaným respektem k autoritám, ale vzpomínám si úplně přesně, že jsem toho moc nenamluvila. Spíš jsem jen pozorovala a poslouchala. Byl to čas, kdy už občas zaznívalo ve společnosti, že bylo Havla dost. Asi musí člověk odejít, nejdřív do ústraní a později už nenávratně. A musí uplynout nějaký čas, aby si lidé uvědomili, že ho ještě nebylo dost a že i při všech jeho slabostech a chybách to byl a stále ještě je náš jediný skutečný porevoluční prezident. Co si asi dnes říká, když se na nás odkudsi dívá…

Ten den, kdy odešel, jsem donesla na pietní místo u liberecké radnice květiny a výtisk knihy. Bylo nevlídno, ale říkala jsem si, že se lidé zastaví a budou si moci prezidenta připomenout. Nevím, jestli si knihu někdo odnesl nebo je uložená někde na radnici. Není to důležité. Snad v těch smutných chvílích někoho potěšila. A tak jsem si v pátek doma zapálila za Václava Havla svíčku a u ní je fotografie z našeho setkání. A když jdu kolem, nutí mě to k pozdravu.

Květa Vinklátová (autorka je nakladatelka a liberecká zastupitelka)

Václav Havel očima Miloše Formana i tibetského dalajlámy

Liberecké nakladatelství 555 vydalo knihu HAVEL fotografie/photographs. Předmluvu k ní napsaly dvě světové osobnosti. Se svolením nakladatelství ji ve zkrácené verzi uvádíme.

Když se v roce 1969 Vašek vracel z návštěvy New Yorku do komunismem znormalizovaného Československa, přestal jsem věřit v jeho zdravý rozum. Když se o dvacet let později vrátil do New Yorku jako československý prezident, přestal jsem mu říkat ´Vašku´.

Hned první den po příletu byla v největší newyorské katedrále ohromná oslava na Václavovu počest. Pomáhal jsem ji organizovat. Obvolával jsem nejrůznější celebrity, aby přišly říct byť jen jednu větu. Nikdo (Placido Domingo, Paul Newman, Paul Simon, Misha Baryschnikov, Dizzy Gillespie, , Henry Kissinger, Arthur Miller, Gregory Peck, Barbara Walters, Ellie Wiesel a několik dalších), neodmítl. Katedrála byla nabitá, nálada sváteční, krajané dojatí, Američané slavnostní. Na druhý den se z prezidenta stal sentimentální Vašek. Chtěl se projít po New Yorku. Znovu vidět místa, kde jsme probloumali spoustu hodin před dvaceti lety: Washington Square, Lower East Side atd. Velitel americké ochranky zdvořile naznačil Václavovi, že nedoporučuje návštěvu této části města z obavy, aby se prezident nedostal do křížové palby. Václav se pobaveně usmál: „Proč mě nikdo neinformoval, že Spojené státy jsou ve válce?" Velitel americké ochranky vysvětlil prezidentovi, že Amerika je ve válce proti drogám a že v této části města se pohybují překupníci. „Vypadám jako překupník?" zeptal se mě Václav. „Vypadáš," řekl jsem mu. „Drogoví překupníci se také nechávají doprovázet svými pistolníky." Václav se usmál na ochránce, kteří nerozuměli ani slovo, a šli jsme. Bez úhony jsme dorazili do nejhlučnějšího a nejšpinavějšího rockového klubu v New Yorku. Bylo tam nabito. Mohutní ochránci se tam vyjímali jako palmy mezi křovím, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Jejich jediným problémem bylo, že se v tom řevu nemohli domluvit ani mezi sebou, ani prostřednictvím svých walkie talkie s ústřednou. Prosili Václava, abychom odešli. Neodešli jsme. Zůstali jsme do dvou do rána. Nevím, co se odehrálo mezi nimi a prezidentem druhého dne, ale vím, že když se následujícího dne loučili na letišti, měli tito ostří hoši slzy v očích a Václava objímali.

Miloš Forman, New York, 2002

Poznal jsem Václava Havla jako velmi laskavého člověka, jemuž byla vlastní poctivost, skromnost a smysl pro humor. A za ta léta, co se známe, se na tom nic nezměnilo. Čím mi prezident obzvlášť imponoval, byla skutečnost, že mu byla naprosto cizí přetvářka. Zůstal takřka neovlivněn svým postavením, a jeho vnější projev a způsob mluvy prozrazují mimořádnou citlivost. Český národ má štěstí, že v průběhu této nové pozitivní kapitoly jeho dějin stanul v jeho čele právě takový člověk.

Dalai Lama, Dharamsala, 2002