Kde přesně jste se pohybovali?
Pohybovali jsme se nejprve v oblati Ibaraki, v tsunami a zemetřesením postiženém městě Mito, které leží asi 80 km severně od Tokya. Později jsme se přesunuli do jedné z nejvíce postižených míst v prefektuře Miyagi, města Sendai, jehož část, rozprostírající se v zálivu byla zcela zničena. Město se nachází asi 80 km od elektráry Fokišima Daiči a je známo ze sdělovacích prostředků záchranou asi 15 učitelů ze střechy místní školy, která jediná přežila 10 m vysokou vlnu tsunami. Přivalila se od oceánu, vzdáleného asi 500 m. Bylo zde zničeno odhadem až 300 rodinných domů, benzínová pumpa, škola, divadlo…

Jak vypadal váš běžný den?
První dny jsme řešili základní problémy - vyřizování povolení jako oficiální záchranné či pátrací skupiny na Ministerstvu zahraničních věcí Japonska za velké pomoci naší ambasády. Zakoupení, získání kanystrů, potřebných pro zásobu benzínu na cestu do nejvíce postižených oblastí na severu, což bylo nemožné… Po prvním silném otřesu bylo vše obratem rozprodáno, včetně veškerého benzínu… Poslední úkol - zprovoznit navigační a mapovací systém Gina, byl také dost zásadní problém, neboť Japonsko má zcela odlišnou a zcela uzavřenou přenosovou mobilní soustavu. Za maximální on-line pomoci z centra Giny se tuto podařilo nastavit na místní podmínky a zprovoznit.

Po dvou dnech jednání nám byla zamítnuta žádost o oficiální povolení prací v postižených oblastech, což by nám pomohlo minimálně v tom, že při cestě na sever bychom mohli přednostně získávat benzín, jet uzavřenými cestami… proto jsme se zaregistrovali jako dobrovolný tým u Červeného kříže Japonska v Mito, a vyrazili do oblasti Miyagi jako dobrovolníci, objižďkami, s benzínem, který jsme získali po vystání 8-10 hodinových front v Tokyu s přídělovým systémem 20 l jeden nákup. Toto řešila druhá část našeho týmu. Dva kanystry jsme získali na hasičské stanici, když jsme se představili jako hasiči ze Sibřiny, kolegové…

Jak jste zajišťovali své vlastní základní potřeby?
Cesta na sever do Sendai trvala více než 10 hodin, mnoho cest bylo uzavřených. Už 30 km od Tokya na sever nebylo možné koupit vůbec nic v obchodech - byly zcela prázdné, povětšinou uzavřené. Průběžně jsme spávali buď v pronajaté dodávce, venku ve spacácích, v soukromí a v evakuačních centrech (sportovní haly, radnice města). Ráno bylo vždy velmi zima, většinou čerstvý sníh, přes den asi 3-7 stupňů Celsia. Denně jsme zaznamenali několik silných otřesů, od 4-6 stupňů Richterovy škály. Sami jsme si "vařili" většinou polévky, maximálně těstoviny. Vše z vlastních zásob, neboť asi 30km na sever od Tokya bylo avízováno, že je vše zamořené. Fungovali jsme přibližně od 7 do 24 hodin.

Chránili jste se nějak před zářením?
Neustále jsme kontrolovali úroveň radioaktivity vlastním dozimetry, nebyli jsme tak závislí na informacích, které byly často velmi rozporuplné, nepravdivé… Neustále jsme s pomocí systému Gina sledovali info z internetu, z místních sdělovacích prostředků, od hasičů. Maximálně jsme dbali na vlastní ochranu. Nejblíže jsme při jednom přejezdu míjeli Fukušimu 35 km vzdušnou čarou, míra radiace byla zvýšená, ne však nebezpečná. Navíc jsme často vše konzultovali s pracovištěm radioaktivní ochrany obyvatelstva v Lázních Bohdaneč, kteří nám vycházeli maximálně vstříc.


V čem přesně spočívala vaše pomoc?
Pomáhali jsme v centrech evakuovaných, při rozdělování vody, nakládání, vykládání materiálu. V oblasti Miyagi,v městě Sendai, šlo především o monitorovací a mapovací práce se systémem Gina, prohledávání přidělené oblasti - vyhledávání a označování obětí tsunami.

Jak k vám přistupovali místní?
Lidé jsou velmi přátelští a vděční. Už v letadle do Tokya za námi chodili, děkovali za sebe, své rodiny, Japonsko… Stát se chová, jako že nepotřebuje žádnou pomoc, že je na vše připraven, ale opak je pravdou. Byli jsme svědky zcela jasných dezinformací obyvatel, především ve věci elektrárny. Už i místní, kteří běžně poslouchají "na slovo", začínají pochybovat, přestávají věřit…

Co pro vás bylo nejtěžší?
Bezmoc. Když vám lidé dávají do rukou fotky svých příbuzných a prosí o pomoc … a oficiálně vám Japonské ministerstvo sdělí, že bude nejlepší okamžitě opustit ostrov. Ještě, že jsme se nedali, a šli cestou neoficiální…

Jak z vašeho pohledu hodnotíte organizaci záchranných prací?
Z mého pohledu a vlastní zkušenosti jsem přesvědčen, že místní samosprávy nejsou schopny nic samostatně řešit, vše se postupuje vládě a ministerstvům, které zákonitě nestíhají. Velká škoda, že odmítají pomoc, z Japonska se vrátilo mnoho týmů, které byly připraveny pomoci. V době našeho pobytu v Sendai, 12 dnů po katastrofě, ještě nebyla žádná pomoc v severních oblastech. Místní nás prosili, ať tam jedeme, že mají informace od příbuzných. Měli jsme obrovské problémy s benzínem na cestu zpět či na případnou urychlenou evakuaci v případě vyhrocení problémů v elektrárně či nového silného zemětřesení a následné tsunami. Bezpečnost týmu proto byla důležitější. Mrzelo nás to. Velmi.

Pobyt v Japonsku byl jistě velmi zátěžový nejen po fyzické, ale i po psychické stránce…
Problémy ze "zážitků" jistě budou. Zatím je problém se spaním, nejen díky časovému posunu, ale především kvůli nepříjemným snům. Snad odezní a nepřidají se zdravotní problémy…

Budete organizovat nějakou další pomoc?
Moc rád bych ve spolupráci s humanitární organizací Hand for Help Europe zorganizoval následnou humanitární pomoc nejen materiální, ale po předběžném projednání se šéfem humanitární organizace Red Cross Malaysia, který má zájem o pomoc asi 10 lidí, i přímo na místě. Vše je ale vázáno získáním financí. Nám tyto problémy nejsou lhostejné a budeme společně jako sdružení Záchranáři Sibřina v úzké spolupráci s Hand for Help Europe dělat maximum k jejich získání a následné pomoci.