„Jsme samy mámy. Dozvěděly jsme se, že Anička nemá ani cvičky, tepláky, nic. Snad tím trochu pomůžeme,“ řekla mladá žena, která si nepřála být jmenována.
Další dárkyní byla paní Petráčková z Liberce. Rodině nabídla psací stůl. „Ani nevíte, jakou mám radost, řekl mi Antonín Zátka v telefonu, když jsem mu zprávu předávala. Jsem vděčný už i za ten telefonát, že si chvíli mám s kým povídat mezi těmi pocity zmaru v prázdných obouchaných místnostech,“ netají se otec malé Aničky tím, co pro něj v těchto dnech znamená vyjádření podpory, pár slov.
Vzápětí ale smutek v jeho hlase vystřídá dojetí. To když se ptám na další dárce. „Zavolal šestaosmdesátiletý pan Mikuška z Liberce. Představte si, že nám daroval deset tisíc,“ Antonín Zátka se v telefonu odmlčí. I přes důchodový věk je to silný a kurážný chlap, přesto už jsem při první návštěvě u nich ve vyplaveném domě slzy v očích zahlédla.
„Budeme mít za ty peníze aspoň dveře. Sám má přitom smutný osud, jeho paní je těžce nemocná, přesto chtěl pomoci druhým lidem. Jen co budeme z nejhoršího venku, chtěli bychom ho sem pozvat a ukázat mu, jak dáváme domov zase dohromady. Potěšilo by nás to,“ říká jeden z těch, které voda připravila o hodně a já v jeho příběhu snad tuším zárodek nového přátelství mezi lidmi.
