Kliknutím zvětšíteCo vás k tomu kromě přítele vedlo?
Hodně jsem o tom načetla a spousta zkušených cestovatelů nám říkala, abychom tam jeli, dokud je to ještě ten skutečný Vietnam, než ho změní turistický ruch. Zlákalo mě to, a tak jsme to zkusili.
Kterou část Vietnamu jste procestovali?
Původně jsme chtěli na sever, kde jsou krásné hory, příroda a žijí tam ještě původní etnické skupiny. Jenže na to byla začátkem března ještě zima a my chtěli do tepla. Takže jsme absolvovali jižní část země a Saigon, což jsou tropy, takové to vlhké vedro, co vás porazí už na letišti.
Jak jste se před cestou „na vlastní triko“ připravovali?
Můj přítel vůbec a já jsem přečetla vše, co šlo. Byla jsem tedy připravená na všechno. Jenže papír je jedna věc a realita je pak úplně jiná.
Co vás zaskočilo?
Odpadky. Byly doslova všude. Lidé si tam neváží toho, že mají nádherné moře, překrásné hory. Odpadky najdete i tam, kde máte pocit, že nemohla projít lidská noha. Nenajdete kousek pláže, kromě hotelových komplexů, kde by se neválely, ale je jich takové množství, že je už není kam dávat, takže se to zřejmě nahrne do moře a pak nás to jednou sežere.
Na vašich fotkách jsem viděla plechové boudy podobné slumům na okraji jihoamerických velkoměst. To byla také předměstí?
Ne. To je střed Saigonu. Najdete tam nádhernou francouzskou koloniální architekturu, kterou se snaží opravit, a hned vedle ty plechové boudy a o kousek dál třicetimetrový mrakodrap s moderními kancelářemi a byty. Zkrátka City.
Jak se tam žije?
Většina obyvatel jsou obyčejní lidé. Z našeho pohledu mi přišlo zvláštní, že ty jejich uzoučké plechové chýše mají i patra, ale rodiny žijí zpravidla v jedné místnosti hned za částí, kde provozují restauraci, spravují všudypřítomné motorky nebo mají jinou živnost. A hned za závěsem tam vaří, jedí, a večer i spí. Patra pronajímají. Jsou rádi pospolu, nemají potřebu soukromí. Někdy tam mají zaparkovanou i motorku.
Mnoho lidí mi vyprávělo, že Vietnam je hlavně neskutečně krásná příroda. Máte stejnou zkušenost?
Když jsme přejížděli do malého horského městečka Da Latu, tak jsme jeli opravdu nádhernou cestou pralesem. Ale město, o kterém jsem četla, že je obklopené všudypřítomnou zelení, bylo obklopené všudypřítomnými skleníky. V neskutečném množství. Pěstuje se tam všechno ovoce, květiny, káva. Uvidíte krásné jezero a zase skleníky. Přímo v městečku ale narazíte na nádherný, až kýčovitý park s koberci květin Viděli jsme i slavnou deltu Mekongu, to je svět sám pro sebe. Neskutečný svět.
Tam jsou ty domky na pilotech a slavné trhy?
Přesně tak. V pět hodin ráno při východu slunce se tam najednou objeví neskutečné množství lodí a zboží putuje z paluby na palubu. Ananas, batáty, melouny, mango, papaya, rýže, banány, všechno, na co si člověk vzpomene. Mezi tím proplouvají malé čluny, které nabízejí kávu, ranní polévku, bagetu. Bylo to ohromující, Dnes už se ale na řece buduje spousta nových mostů a silnic, brzy se bude nakupovat v supermarketech.
Reagovali Vietnamci na to, že jste Češi? Přeci jen u nás žije velmi početná vietnamská komunita.
No to ani ne, spíš jsme pro ně jako Evropané byli atrakcí, protože oni žijí hodně uzavřeným životem. Stalo se třeba, že jsem byla v kajutě a celou dobu si mě tam všichni fotili. Jsou nesmírně milí, nesmírně zdvořilí a s výjimkou studentů se tam s nikým absolutně nedomluvíte. Ale vůbec to nevadí, protože oni všechno doženou tou obrovskou snaživostí a úslužností. V tamní cestovce vám třeba dají kousek papírku popsaný rukou, připnou k jízdence a vy vyrozumíte, že až někam dojedete, tak to někomu dáte. Po šesti hodinách nevíte, kam jste přijeli, jestli už je to konec nebo jen zastávka, a přesto tam někdo čeká, vyzvedne si vás a někam vás popoveze. Celou dobu si říkáte, že to nemůže fungovat. A přesto všechno zázračně klapne. A nikdo vás neošidí. Vůbec jsme to nechápali.
Kdo tam jezdí nejvíc?
Kromě Čechů jsme potkali Francouze, Brity, Němce. Svět je malý, ale nejvíc je tam Rusů. Těch je tam tedy hodně. V jedné části mají svoji destinaci. A už se to projevuje ve službách. Jsou horší a dražší.
Co vás ještě zaskočilo?
Že neznají mapy. Ani taxikáři. Vy jim ukážete, kam chcete jet, a vidíte, jak se úplně zapotí. Nebo vlaky. To je nepředstavitelné, co se v nich všechno vozí. Přijede vlak a z něj se vyrojí mniši, řvoucí kojenci, pytle s rýží. Velkým zážitkem je taky jízda těmi stařičkými autobusy, které se podobají vozům ze safari. Zastávky jsou 500 metrů nebo taky 20 kilometrů od sebe a zastavuje se tak, že se přibrzdí a lidé naskočí. Přijde vám, že už se tam nikdo nemůže vejít, a přesto přistoupí další lidé. Paní, něco jako průvodčí, odněkud vyndá plastové židličky, postaví je o uličky a jede se dál. Jízda pak připomíná devět hodin strávených na centrifuze.
A co doprava ve městě?
První dva dny jsem nebyla vůbec schopná přejít silnici. Červená, zelená, tam se jezdí pořád. Prostě musíte vkročit a oni vás nezajedou. Některé uličky jsou tak úzké, že tam projede jen motorka, ale když chcete uhnout, skočíte někomu do obýváku. Jen v Saigonu je devět milionů lidí a šest a půl milionu motorek! A na nich vozí úplně všechno, kromě celé rodiny třeba i gauč a pár mrtvých kohoutů, prostě cokoli. Přesto mi to tam nějakým způsobem přirostlo k srdci a hrozně bych se tam časem chtěla zase vrátit. Vietnam je jako droga.
Co jste si přivezla za největší poznání?
Že si tady neskutečně krásně žijeme. Máme prostor, čistý vzduch a ulice, je tady málo aut, málo motorek, máme krásnou přírodu, pěkné byty, fungující služby. Myslím, že podobnou zkušenost by měl udělat každý.
18
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
