„To přece znám,“ napadne vás při pohledu na Střížkovy obrazy. Věci, momenty, zákoutí dokáže zachytit tak, že máte chuť přistoupit a stát se jejich součástí. Ať už jde o zasněžený karlínský viadukt, opuštěný podzimní dvorek, chodník se zaparkovanou motorkou či kameny na břehu moře v ranním úsvitu, kdy máte pocit, že se právě teď, před vašima očima pomalu rozednívá. Že jste ten okamžik už sami zažili. „Střížkovy obrazy jsou jako projekční plátna naší paměti,“ výstižně označil kurátor výstavy Ondřej Jerman.

„Zachycuje obrazy každodenního života, proto jsou nám tak blízké,“ popsal tvorbu, jejíž důležitým prvkem je obrazový příběh. Příběh, který vychází z osobního zážitku nebo fotografie, jako paměť dávných prožitků a příběhů. „Mám doma plakát se Střížkovým obrazem. Jsou na něm obyčejné věci. Staré štokrle, na kterém bublá ve skleněném demižonu domácí víno. Není to jen zátiší, hra barev a stínů. Je to vzpomínka na moje vlastní dětství. Slyším v něm bublání ve zkumavce, vůni zkvašeného ovoce naší půdy, kde demižony stávaly, vůni tatínkova holení, které si právě v takovém štokrleti ukládal,“ popsala magii Střížkových obrazů jedna z návštěvnic.

Díla rumburského rodáka, výtvarníka Antonína Střížka, jsou zastoupena v prestižních českých i zahraničních galeriích i soukromých sbírkách. Podle samotného autora je tajemstvím dobrého obrazu poctivost. „Dělat věc poctivě, ptát se po smyslu toho, co dělám,“ vysvětlil na vernisáži studentům liberecké architektury. „Je to jednoduché, s obrazem by se mělo dát žít,“ shrnul.

V liberecké galerii Prostor 228, nedaleko krajského soudu, budou obrazy k vidění do 31. prosince. Otevřeno je ale pouze v úterý a ve středu od 9 do 13 a od 14.30 do 19 hodin.