11. listopadu 1918 bylo totiž ve Francii podepsáno příměří, kterým skončila 1. světová válka. V České republice se tento významný den slaví od roku 2001, jeho symbolem je červený květ vlčího máku. V Liberci včera památku veteránů uctili položením květin k památníkům na ostašovském a ruprechtickém hřbitově. V symbolický čas 11:11 se pak sešli vojáci v kasárnách 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany ke slavnostnímu nástupu. Při ceremoniálu obdrželi vybraní vojáci vojenská vyznamenání.

Nemoci, hlad a násilí. Samopaly nosí i děti.

Jan Berger strávil na misi OSN ve Středoafrické republice celý rok.

Ozbrojené konflikty, hlad i strach o život. Kapitán Jan Berger z 31. pluku libereckých chemiků se právě vrátil z roční pozorovatelské mise OSN ve Středoafrické republice (SAR). Ač voják, nesměl vzít zbraň do ruky, to by porušil pravidla. „Byl jsem jako vojenský pozorovatel OSN. Ti skutečně nesmí mít zbraně, nesmí nijak zasahovat do probíhajících konfliktů. Pouze zjišťují, jak se vyvíjí politická a bezpečností situace a posílají hlášení. Rovněž jednají s místními představiteli o stabilizaci situace a snaží se přimět znesvářené strany, aby odevzdaly zbraně," říká Berger, který byl v misi nazvané MINUSCA jako vůbec první voják z liberecké posádky.

Nelegálně ozbrojených skupin je ve Středoafrické republice spousta. Zemí zmítají nepokoje od konce roku 2012. Země, která leží poblíž rovníku, patří mezi ty nejchudší nejen v Africe, ale na celém světě. Celkem má 4,5 milionů obyvatel, z nichž polovina je závislá na humanitární pomoci. Statisíce lidí jsou bez střechy nad hlavou. „Středoafrická republika byla dříve francouzskou kolonií, od roku 1960 pak byla nezávislá. Jenže v roce 2012 došlo ke konfliktu mezi křesťany, kteří tam tvoří většinu, a muslimy. Muslimští rebelové, posílení i o muslimy z Čadu a Súdánu, svrhli na jaře 2013 prezidenta Bozizého a od té doby zemi zmítají neustálé konflikty, přestřelky a podobně," vysvětluje kapitán.

BEZ SPOJENÍ

Hned po příletu do hlavního města Bangui se sám přesvědčil, že SAR opravdu není bezpečnou zemí. „Při nepokojích tam zabili muslimského taxikáře. Okamžitě se strhla střelba po celém městě, která trvala osm dní. Neustále, ve dne v noci. Byli jsme po celou dobu schovaní v jedné budově, ani jsme nemohli ven. Neměli jsme žádné spojení s velením, žádnou zbraň u sebe, nic. Lidé tam rabovali obchody, sklady humanitární pomoci. Pořád jsem si říkal, jak tohle, proboha, vydržím celý rok? Nakonec nás po osmi dnech dostali ven Francouzi," líčí Berger.

UPRCHLÍCI

Z hlavního města se pak dostal na základnu Batangafo. Odtamtud vyjížděl s kolegy do okolních vesnic, kde se snažili přimět místní k nastolení pořádku a bezpečnosti. „Kolem naší základny byl obrovský uprchlický tábor. Přes 35.000 lidí, největší v celé zemi. Jsou tam lidé, kteří přišli při konfliktech v zemi o střechu nad hlavou. Žijí v strašných podmínkách. Vodu berou z řeky, ve které se i myjí a perou prádlo. Panuje tam hlad a nemoci. Malárie, žlutá zimnice, cholera. Bohužel, i někteří z mých kolegů těm nemocem podlehli a zemřeli," vzpomíná Berger.

Zoufalá situace pro uprchlíky nastala, když rozlehlý tábor lehl popelem. „Naše základna i uprchlický tábor ležely přesně na hranici mezi křesťany a muslimy, takže tam po sobě pořád stříleli. V listopadu 2015 při jednom konfliktu celý tábor vzplál, střílelo se na všechny strany. Leželi jsme za stanem a báli se pohnout a dojít si dvacet metrů do auta, kde byly neprůstřelné vesty. Nešlo to. A opět žádné spojení, satelitní telefon nefungoval, nevěděli jsme, co s námi bude. Uprchlíci vnikli na naši základnu, nemohli jsme je odtamtud dostat. Ani se neměli kam vrátit, všechno jim shořelo. Pořád jsme museli hlídat naše stany, protože nám kradli věci, hlavně jídlo."

Všudypřítomný hlad přitom nepanoval jen mezi místními, ale i příslušníky pozorovatelské mise. „Hodně jsem tam ztratil na váze, když už jsem měl jídlo, nebylo, kde ho sníst. Musel jsem si potají vařit z vlastních zásob a tajit to, jinak by mi to snědli, to si tady neumí nikdo představit."

JAKO MIMOZEMŠŤAN

Berger byl přitom ve svém týmu jediný běloch. Pozorovatelské mise jsou záměrně složeny tak, že každý z členů je jiné národnosti.

„Byli se mnou lidi z Egypta, Kamerunci a další, všichni tmaví. Byl jsem jediný bílý a mnozí vesničané nevěřili, že jsem skutečný. Nikdy bělocha neviděli, pořád si mne osahávali a kroutili hlavou, připadal jsem si, jak z jiné planety," směje se Berger.

Příliš veselých příhod ale z mise nemá. „Jednou jsme byli na jednání s generálem rebelů Sigikim. Měl s sebou ozbrojený doprovod, samé děti. Najednou zvýšil u stolu trochu hlas a my jsme cítili, jak na každého z nás míří ty děti kalašnikovem. To jsem měl skutečně strach. Rychle jsme jednání ukončili a stáhli se, stačilo málo a zastřelili nás. Také jsem zažil, kdy vesničané upálili ženu, která porodila dítě, a to jí zemřelo. Obvinili ji z čarodějnictví a upálili zaživa, to se tam děje často, a nemohli jsme s tím nic dělat."

Přesto si Berger nemyslí, že mise OSN byla marná. „Podařilo se nám zabavit spoustu zbraní. I když potrvá ještě dlouho, než se v SAR podaří obnovit pořádek, nelegálně ozbrojených skupin je tam hodně."