Je nedělní poledne a většina lidí usedá k rodinnému obědu. Kroky „temného“ umělce a průzkumníka ale vedou do objektu bývalé liberecké textilky. Stroje se tu dávno zastavily, přesto řada artefaktů připomíná její minulost. Od textilních strojů a tiskáren přes role látek až po spisy pracovníků v administrativní budově.

„Textilka sice nežije původním životem, ale stále se tam něco děje. Spíše tak jakoby dožívá,“ říká mi Saon, když se před našimi očima zjeví areál, který má nejlepší léta za sebou. Přesto z něj dýchá původní atmosféra, kterou ale narušují poházené odpadky a další pozůstatky lidské činnosti.

„Skrývá se tu hodně příběhů. Přestože sem chodím pravidelně, pokaždé mě něco překvapí. Dokonce se tu natáčel československý film Muka obraznosti s Jiřím Bartoškou a Dagmar Bláhovou v hlavních rolích,“ sype z rukávu další perličku.

Objekty v Liberci, které přitahují nejen dobrodruhy

Procházíme kolem garáží, které proměnily v úschovny harampádí. Některé budí dojem, že slouží i jako bydlení. Dozvídám se, že nejsem daleko od pravdy, když zaslechnu v dáli kroky, podivné rány a tlumené hlasy. Podobné objekty totiž přitahují vedle dobrodruhů i lidi bez domova a drogově závislé. Tím se vysvětluje i letáček nalepený u vchodu informující o možnostech terénních programů pro rodiny ohrožené závislostí.

„Mně se naštěstí fyzické střety zatím vyhnuly. Vysvětlím jim, co tady dělám a oni ví, že jim nijak neškodím,“ osvětluje David s tím, že má za sebou i nemilé setkání. To když narazil před lety v prosinci na zmrzlého bezdomovce v Blaupunktu, tedy jediné stojící budově po bývalé liberecké Textilaně.

„Je děsivé, že potkávám čím dál mladší narkomany. Setkání s nimi a bezdomovci vnímám jak sociální sondu. Někdy mě až fascinuje, jak si dokážou žít alternativně, vymanit se z okovů společnosti,“ přibližuje Saon.

Jemu samotnému život komplikuje určitá predispozice, proto se ho snaží užívat. Ví totiž, že život je jen jeden a další nebude. A jak ho prožije, tak na něj bude vzpomínat, až bude cítit, že se blíží konec. Snaží se žít v úctě k okolí, v úctě k lidem.

„Svět a planeta jsou v pořádku, ale lidé jsou problém. Jsou čím dál více zákeřnější, závistivější, nechovají se k sobě hezky. Sám jsem na vlastní kůži poznal dost lidí, kteří se mi snažili uškodit. Když to jde, snažím se své myšlenky a způsob života lidem přiblížit, ale všem se člověk neodkáže zavděčit,“ povzdychne se David.

Vcházíme dovnitř a první, co zaznamenám, je příjemný chládek. Zároveň na čich útočí všudypřítomná vůně mírné zatuchliny, která je typická pro podobné objekty. Pro Davida právě vůně představuje nejmocnější spouštěč paměti, vybaví se mu jeho začátky.

Přezdívka Saon vznikla v roce 2002, když zkoušel různá písmena, jak budou k sobě pasovat. Jelikož tehdy studoval grafickou školu, přišlo mu, že se k sobě hodí a jsou snadno zapamatovatelná. Navíc splňují primární cíl, a to zanechat dojem a zároveň vyvolat otázky.

„Už odmalička jsem prolézal opuštěné budovy. Bydlel jsem v centru Liberce, takže stále bylo co objevovat. Zároveň jsem spolu se spolužáky pronikl do světa graffiti a postupně jsem se tomu začal systematicky věnovat,“ nastiňuje svůj příběh Saon. Na začátku ho poháněla zvědavost, nyní ji nahradila životní filozofie. „Zkoumám v budovách fragmenty po lidech, kteří tam pracovali nebo žili. Už jen nečekám, co nebo kdo mě překvapí, ale v podstatě si to místo čtu sám. Dokážu hledat v detailech,“ popisuje.

Každá budova něco vyzařuje

Pronikáme hlouběji do prostoru a David mi vysvětluje, že se naučil prostředí vnímat nejen smysly, ale i srdcem. Každá budova podle něj ze sebe něco vyzařuje a tak je potřeba k ní přistupovat. Zároveň vždy usiluje o to, aby se do objektu dostal neviděn a zachoval si anonymitu.

„Bývá čím dál složitější dostat se nepozorován dovnitř. Za prvé se z urbexu stala mainstreamová záležitost a za druhé výrazně pokročily systémy zabezpečení. Snažím se držet krok, ale už se párkrát stalo, že jsem se dostal do křížku s policií. Většinou se to podařilo vyřešit domluvou,“ podotýká.

Založil si na Facebooku profil, na kterém zprostředkovává sledujícím a fanouškům svůj pohled na svět urbexu, a to prostřednictvím fotografií a uměleckých děl. Baví ho vyvolávat v lidech zájem, aby si kladli otázky. Je to pro něj terapie. Neobvyklý koníček ho dokonce propojil s nevlastním bratrem, který působil v jednom z objektů jako hlídač. „Pořádně jsem si ho prohlédl, byl mi povědomý. Měl podobné rysy v obličeji, tak jsem se podíval na jeho jmenovku a tam stálo otcovo příjmení. Okamžitě jsme se dali do řeči a takhle nás osud svedl dohromady,“ přibližuje příhodu David.

V jedné z větších místností narazíme na jeho značku. Jak sám říká, někdy ho napadne čistě náhodou zanechat po sobě podpis. Často tomu nahrává kompozice či přítomnost daného okamžiku. A někdy se nejedná jen o ta čtyři písmena. „V bývalých libereckých tiskárnách jsem stvořil oběšence, tady v textilce zase strašáka. V jednom objektu jsem na strop přidělal sedm záchodových mís. Typický příklad toho, jak všední věc zasadit do jiných souvislostí. Hrozně mě baví, jak to dokáže lidi odzbrojit,“ dodává se smíchem.

Umělec, který leze po komínech nejen v Liberci

Během procházení místností mi padne pohled i na venkovní komín. Ten měří padesát metrů a Saon se svěřuje, že ho zdolal minimálně už desetkrát. Lezení na komínu totiž patří k jeho další vášni. Už má za sebou sedmdesát kilometrů. „Člověk musí mít i strach, aby zbytečně neriskoval. Zároveň musí být zdrženlivý, aby neudělal hloupost, kvůli které by třeba skončil do konce života na vozíčku,“ komentuje své zkušenosti s tím, že nejvyšší komín, který zdolal, měřil 360 metrů a stojí ve Slovinsku.

V chátrající budově jsme strávili necelou hodinu a Saon mě provedl těmi nejpřístupnějšími kouty. Za denního světla na mě působí objekt rádoby bezpečným dojmem, večer bych si do něj zavítat netroufl. Na to jsem viděl až moc hororových filmů. Setkání s cizinci se nám naštěstí vyhnulo a já si odnáším rozporuplné pocity. Na jedné straně nadšení, že jsem se dostal na nová místa, na straně druhé nostalgii.

„Obrovská část naší průmyslový historie je nenávratně pryč. Byla srovnána se zemí a nahrazena něčím, co nedokáže původní hodnotu ani z jednoho procenta nahradit,“ shrnuje mé dojmy průvodce.

David má za sebou několik vlastních i kolektivních uměleckých výstav. Aktuálně pracuje na knize, která bude zahrnovat fotky objektů a ukázky jeho maleb a instalací, to vše doplněné textem. „Rád bych, aby lidé, kteří obdivují moji práci, měli i fyzickou památku. Měli příležitost na chvíli utéct od elektronické formy,“ nastiňuje plány do budoucna.

Mohlo by vás zajímat: Krmení je věda. Zvířata v liberecké zoo prožerou 11 milionů korun ročně

Kuchyně liberecké zoologické zahrady, kde vznikají nutričně vyvážené a pestré krmné dávky pro místní zvířata. | Video: Jiří Louda