Co začalo jako sběr informací a studování dostupných zdrojů, vyvrcholilo v sérii přednášek pro veřejnost. „Je na čase, aby se na Titanic už konečně začalo nahlížet jako na loď, která zachránila přes 700 lidských životů. Žádnou konstrukční chybu neměla,“ řekl Filip Trdla v exkluzivním rozhovoru pro Deník.
Sedíme ve vaší kanceláři na krajském úřadě, přesto práce v úřednické sféře nebyla vaše první volba. Jestli se nepletu, studoval jste historii. Proč jste si zvolil tento obor?
Na tom má největší podíl pan profesor Martin Pokorný, který mě učil dějepis na jabloneckém gymnáziu U Balvanu. Uměl zkrátka zaujmout a podat historii tak, že jsem měl okamžitě jasno o tom, že se jí chci věnovat i po střední škole. V Plzni jsem úspěšně dokončil bakalářský studijní program obecné dějiny a následně jsem zamířil na Technickou univerzitu v Liberci, kde jsem studoval učitelství pro základní školy, kombinaci dějepis - občanská nauka. Už tehdy jsem ale přemýšlel, zda má historie uplatnění. Nejsem typ člověka, co by rád trávil čas zalezlý v archivech. Říkal jsem si, že bych rád své vědomosti předával dál a byl v kontaktu s lidmi, proto jsem zvolil učitelství. A mým velkým snem stále zůstává dodělat si doktorát na Univerzitě Karlově v Praze. Jen hledám vhodné téma pro doktorskou práci.
Takže vám jsou vám bližší spíše obecné než české dějiny?
Nejvíce mě zajímají vojenské dějiny, tedy válečné konflikty, které nesouvisí jen s českými dějinami, ale mají celoevropský, popřípadě celosvětový dosah. Dějiny válek jsou pro mě fascinující a dobrodružnější. Nejsou to jen anonymní jatka, ale nabízí i vhled do lidské psychiky. Často se ptám sám sebe, co asi prožívali vojáci, kteří šli vstříc kulkám, chladným zbraním a téměř jisté smrti. Ve své bakalářské i diplomové práci jsem se věnoval napoleonskému období. Bakalářka pokrývala Napoleonovo pruské tažení v roce 1806 a v diplomce jsem se zabýval pohledem řadových vojáků a důstojníků na osobnost Napoleona Bonaparta. Z českých dějin mám nejraději husitství. Naprosto mě třeba uchvátila kniha Jan Žižka od Petra Čorneje. Mám rád také Alexandra Velikého a řecko-perské války.
Máte za sebou učitelské zkušenosti v rámci povinné praxe. Proč jste nezůstal ve školství?
Působil jsem jen na základní škole a měl jsem pocit, že musíte u těch žáků suplovat výchovu, kterou mnohdy nedokážou dotáhnout rodiče. Podle mě má učitel vzdělávat a ne vychovávat. Proto mě spíše láká přednášet na vysoké škole, kde je mnohem přínosnější debata a vyšší úroveň diskuze a zpětné vazby.
Sám o sobě říkáte, že jste zapáleným nadšencem, nikoliv samozvaným historikem. A to v souvislosti s vaší fascinací lodí Titanic. Vzpomínáte si, kdy vás zasáhla?
Tzv. titánská horečka mě zasáhla po roce 1997, kdy šel do kin film Jamese Camerona Titanic. Tehdy mi bylo osm devět let a jako dítě mě zaujala samotná podoba lodi. Bylo to pro mě něco velkého a neskutečného. Líbil se mi například žlutý lem, který odděloval bílou a černou část Titaniku. Film se sice nestal mým nejoblíbenějším, ale rád se k němu vracím. Viděl jsem ho přibližně desetkrát, ale musím se přiznat, že si vybírám konkrétní pasáže a přeskakuji romantickou linku (smích).
Pomineme-li právě tu romantickou linku, vyskytují se ve filmu odlišnosti oproti skutečné události?
Nejmarkantnější rozdíl představuje vykreslení prvního důstojníka Williama McMastera Murdocha, který ve filmu přijme úplatek od ředitele společnosti White Star Line Josepha Bruce Ismaye, který se díky tomu dostal na záchranný člun. To nebyla pravda, všichni důstojníci byli velcí gentlemani a věnovali se zodpovědně svým povinnostem, takže by k takové události nemohlo dojít. A Murdoch se nezastřelil, jak to Cameron ve filmu vykreslil. Ale je zase pravda, že na lodi se opravdu střílelo. Když se situace zdála neudržitelnou, z revolveru podél lodi vypálil dle svědectví pouze pátý důstojník Harold Godfrey Lowe – ten samý člověk, který se ve filmu vrátil pro Rose. Sám režisér se pozůstalým Murdocha za svůj přešlap omluvil. Další nepřesností, která ale filmu dodává na dramatičnosti a dá se odpustit, je samotný střet lodi s ledovcem. V reálu měli Murdoch, kormidelník Hichens a mladší důstojník Moody na odvrácení tragédie zhruba 37 vteřin, ve filmu to trvá skoro minutu a půl.
37 vteřin, to není mnoho na odvrácení střetu lodi, která pluje plnou rychlostí, že?
A to je právě jeden z mýtů, které kolem Titaniku panují. Parník nikdy neplul maximální rychlostí, na kterou byl konstruován. A ani neusiloval o Modrou stuhu, tedy o rekordní přeplutí Atlantského oceánu z Evropy do Ameriky. Z posledních výzkumů navíc vyplynulo, že kdyby Titanic narazil do ledovce přídí, měl by zaplavené jen dvě přední přepážky a s nejvyšší pravděpodobností by se nepotopil. První důstojník se rozhodl v rámci pudu sebezáchovy střetu vyhnout a vydal rozkaz stočit kormidlo a dát zpětný chod. Loď tak narazila do překážky bokem, jelikož se otáčela pomalu, měla totiž navíc poměrně malé kormidlo, Murdochovi rozhodně nelze nic vyčítat. Udělal naprosté maximum.
Mimo jiné se zaměřujete na vyvrácení mýtů, které kolují kolem Titaniku a jeho neslavném konci. Jeden jste už vyvrátil v předchozí odpovědi, můžete zmínit nějaké další?
Titanic nebyl pokřtěn rozbitím lahve o kýl. Mnoho ostřílených námořníků to vnímalo jako nešťastné znamení. Prý to však nebylo potřeba, křest považovali vlivní lidé ze společnosti White Star Line za zbytečný a zastaralý přežitek. K šíření představy, že je Titanic nepotopitelný, přispěla zejména média. Dobový odborný časopis The Shipbuilder napsal, že se Titanic po uzavření vodotěsných dveří stává prakticky nepotopitelný. Novináři však záměrně vynechávali slovo „prakticky“ a vydávali články o tom, že Titanic je nepotopitelný. K oné představě přispěl i kapitán Edward John Smith, který prohlásil, že nezná žádnou sílu, která by dokázala Titanic potopit, že vše již vyřešila moderní technologie. Mezi další mýty patří počet funkčních komínů. Titanic měl 4 komíny. Tři odváděly páru z parních kotlů, čtvrtý byl falešný, sloužil jako obří ventilátor a odváděl například pach z kuchyně. Výška komínů od kýlu lodi po jejich vrchol byla přes 53 metrů. Jejich průměr byl tak velký, že by jimi projely vedle sebe dvě lokomotivy. A největší mýtus panuje kolem lodních šroubů. Loď měla tři a všechny byly trojlisté. Prostřední šroub se čtyřmi listy měla sesterská loď Olympic.
Máte v rukávu ještě nějaké další zajímavosti?
Zajímavostí a osudových „náhod“, které se spojily a vytvořily řetězec neodvratitelných skutečností, jež způsobily zkázu Titanicu, je opravdu mnoho. Při spouštění lodi na vodu bylo použito 22 tun mýdla a loje. Slávy se zúčastnilo na 150 000 lidí. Kromě Titaniku a Olympiku se stavěla také třetí sesterská loď Britannic. Je nepravda, že po katastrofě Titaniku, aby se prý tolik nerouhali, ji raději společnost přejmenovala z názvu Gigantic na skromnější název Britannic. Kdyby kapitán Smith dal rozkázat otevřít všechny vodotěsné přepážky tak, aby se voda rozlévala po lodi rovnoměrně, potopila by se o mnoho desítek minut rychleji. Zajímavostí a neblahých rozhodnutí je spousta. Smith například krátce po kolizi přikázal plout ještě asi deset minut na střední rychlost vpřed, a tím pádem Titanic nabíral vodu mnohem rychleji. Svůj omyl si uvědomil, bohužel, až později. Pláty Titaniku spojovalo na tři miliony nýtů. Jasně, zlí jazykové tvrdí, že se zejména do těch využitých na přídi přidávala struska. Nicméně opět byly udělány pokusy, které dokázaly, že nýty měly vysokou kvalitu a nestalo se, že by po zlomení jednoho praskl celý šev. Smůla ale byla, že síla nárazu Titaniku do ledovce byla tak enormní. Naopak je obdivuhodné, jak dlouho se Titanic dokázal udržet na hladině. Žádná jiná loď by nevydržela tak dlouho. Je na čase, aby se na Titanic již konečně začalo nahlížet jako na loď, která zachránila přes 700 lidských životů! Žádnou konstrukční chybu zkrátka neměla. To sesterská loď Titaniku Britannic se poté, co najela v roce 1916 na námořní minu, potopila za 55 minut. Je proto třeba vyzdvihnout zejména práci strojníků, topičů a všech těch mnohdy anonymních lidí v podpalubí, kteří udržovali Titanic v chodu do posledních minut. Obdivuhodné hrdinství! Téměř nikdo z nich nepřežil…
play_fill
Zmínil jste jméno kapitána lodi. Nekolují i o něm nějaké nepřesnosti, polopravdy?
Přezdívalo se mu kapitán milionářů. Bohatí cestující si volili parníky, na kterých šéfoval právě on. A to díky prostým důvodům – byl to charismatický, příjemný, inteligentní a vtipný společník. Často chodíval mezi cestující a bavil je u honosných večeří. Byl to zkušený 62letý kapitán, komodor společnosti a lieutenant, takže mohl být povolán v době konfliktu i do války. Plavil se předtím krátce na Olympiku. Údajně měla být jeho plavba na Titaniku tou poslední a pak měl jít do důchodu. Mnoho jeho rozhodnutí dodnes zůstává záhadou. Jelikož nezažil nikdy krizovou situaci, nevědělo se, jak by na ni zareagoval, a když už ji zažil, tak velel lodivod, jako například v momentě, kdy se Olympic na své páté plavbě srazil s křižníkem Hawk. Po nárazu do ledovce působil rezignovaně – v tom se Cameron ve svém filmu dost trefil. Spouštění člunů mu moc organizačně nešlo. Dal například rozkaz vyklonit čluny, ne je spouštět! Mnohokrát mu museli radit jeho důstojníci. Nikdo neví, jak zemřel. S nejvyšší pravděpodobností na můstku. Jsou však i svědectví, jak údajně plaval k převrácenému člunu a na slova jednoho z těch, kteří na něm veleli („Držte se toho, co máte, starý pane, ještě jeden muž na člunu a půjdeme ke dnu všichni.“), odvětil: „Dobrá, chlapci, hodně štěstí a bůh s vámi!“
Je tu vlastně ještě něco dalšího, co by se dalo o potopené lodi zjistit?
Vytáhnout loď ze dna moře, kde je zabořená zhruba 15 až 20 metrů hluboko v terénu, je fyzicky nemožné. Mě osobně by zajímalo, jak vypadá otvor, který vznikl po střetu s ledovcem. Nejnovější výzkumy tvrdí, že se jednalo o malé drobné dírky, které vytvářely dohromady obsah o velikosti krbu. Dlouho převládala teze, že ledovec Titanic roztrhl a udělal mu sto metrů dlouhou díru.
Máte za sebou už i několik přednášek v knihovnách, kde se tomuto tématu věnujete. Jak se zrodil nápad zúročit své nasbírané znalosti a vystoupit s nimi před publikem?
Nejdříve jsem založil stránku o Titaniku na Facebooku. Pak jsem zjistil, že se tomuto tématu u nás v regionu nikdo tolik nevěnuje. Rád bych se mýlil, a ať se mi dotyčný klidně ozve (úsměv). Věřil jsem, že mám lidem co říci. Je to tragická a zároveň zajímavá historická událost. Měla by se připomínat, aby se už nikdy neopakovala.
