Čekám převahu starších lidí, ale mýlím se. Skupina zahrnuje širší spektrum obyvatel Liberce. Převažuje skupina mladých. Kromě nich jsou tu starší dvojice, lidé s hůlkami. Pán na vozíčku, maminka s dcerou. Zajímá je minulost Liberce. Kvůli tomu se tu sešli.

„Když chci mít ráda svoje město, musím ho přeci dobře znát,“ vyjadřuje za mnohé Tereza Šímová. Třicátnice, která společně s přáteli z občanské iniciativy Je čas nemlčet, komentovanou přednášku zorganizovala.

Radnice jako symbol

Začínáme symbolicky před libereckou radnicí. Odtud zavlála v roce 1938 nacistická vlajka. Tady se odehrály dramatické chvíle v srpnu 1968. I to je historie města…

Přednáška, kterou vede střídavě dokumentarista a publicista Ivan Rous ze Severočeského muzea v Liberci a historik architektury Jaroslav Zeman, se nicméně vrací hloub do minulosti města, které neslo jméno Reichenberg.

Základ jména pochází z původního Reychinberch a podle Rouse mohl pocházet z překladu Bohatá Hora, tedy hornického názvu.

„Jako všechna dosud neosídlená místa se i Liberec při kolonizaci stal cílem osadníků, kteří tu v prvé řadě hledali vzácné kovy,“ vysvětluje Ivan Rous. Jeden z možných pokusů těžbyostatně dokládají nálezy pod radnicí, která jde tři patra pod zem a skrývá i koryto potoka. Nalezená žíla však narozdíl od nedaleké Andělské Hory či Nového Města pod Smrkem nebyla zdrojem kvalitní rudy.

Stále stojíme na náměstí. Původně to ani nebyl spořádaný obdélník. Podle Rouse kopíroval jeho tvar trasu vedoucí od brodu přes Harcovský potok dnešní Moskevskou dále do Frýdlantské na významné obchodní stezce z Čech do Lužice. Nejstarší zástavba vznikala podél ní, což dokazují i nálezy sklepů otevřených šikmo k náměstí, a hlavně v okolí kostela sv. Antonína.

„Tady v těch místech býval městský hřbitov. Tak deset, dvacet centimetrů pod dlažbou bychom už narazili na kosti,“ vysvětluje Rous. Opatrně a jakoby s pietou našlapujeme na kočičí hlavy před zdravotní školou. Kdysi měšťanské a ve své době nejstarší široko daleko…

Město řídili podnikatelé

Propojení byznysu a samosprávy rozhodně není žádným smutným výdobytkem současného kapitalismu.

Významné podnikatelské rodiny, v prvé řadě Liebiegovo impérium, které kromě textilu „dělalo“ také do automobilového průmyslu a dokonce investovalo nemalý kapitál do rozvoje povrchové těžby na Mostecku, se podstatnou měrou podílely na rozvoji města. Slovo rozvoj bych na tomto místě podtrhla. I když měli Liebiegové škraloup v předválečném směrování politického vývoje města, rozhodně se jim nedá upřít podíl na jeho zvelebení.

„Franz Liebieg odkázal ve své závěti městu sto tisíc zlatých, základ sbírky, ze které by se postavit nová radnice. A byli to právě Liebiegové, kdo nechali ve městě poprvé rozsvítit plynové lampy,“ zmiňuje Ivan Rous. O existenci Liebiegova městečka, obytného komplexu pro své dělníky nemluvě.

Svůj otisk zanechali nejbohatší továrnické rodiny nejen na tváři města, ale například i na výzdobě kostelních vitráží. Snažím se porovnat barevnou výzdobu skel s novodobými otisky v podobě administrativně obchodních paláců. Moc mi to nejde.

Mezitím se posouváme do spodní části náměstí. Valdštejnské domky, nejstarší stavebně dochovaná a ladem ležící část historie města připomíná slavného vojevůdce, kterému Liberec v 17. století patřil. Valdštejna dodnes vnímáme jako historickou figuru s kontroverzními politickými zájmy.

Zapomíná se ale, že nebyl jen geniálním vojevůdcem, který své strategické vlohy výhodně prodal tu jedné tu druhé válčící straně. Valdštejn byl totiž také nesmírně schopný obchodník

Liberec - továrna na sukno

„Zapomíná se, že to byl především významný podnikatel,“ připomínají historici. Dokládá to i masivní výstavba mistrovských a tovaryšských domů na náměstí. Dnes už z ní nic nezbylo, původní dřevěné domy nahradily v 19. století několikapatrové domy v historizujícím slohu.

Upomínku na sílu soukenických cechů nese dnes už jen název uličky Tovaryšský vrch. Přímo na rohu, v domě, kde dnes sídlí jedna z nesčetných heren, stávalo původní dřevěné divadlo.

Domy obývali soukeníci, kteří zbohatli na dodávkách sukna pro Valdštejna, jenž byl zase výsadním dodavatelem císařské armády a Liberec 17. století doslova proměnil v továrnu na sukno. Ve městě pracovalo na 800 soukenických mistrů, 480 tovaryšů a víc než 1000 jejich pomocníků.

„Soukenický cech si tu udržoval nesmírně silnou pozici. Nikdo z nově příchozích vůbec neměl šanci získat tu licenci,“ říká Ivan Rous. Jejich vliv byl nesmírný a omezil ho jak samotný Valdštejn, tak vznik manufaktur zhruba o sto let později.

Valdštejn také nechal do města přivést vodu dřevěným potrubím z Ruprechtic až do centra města. Bylo ze dřeva a používalo se až do roku 1924. „Nedávno se našla jeho torza při rekonstrukci Nerudova náměstí,“ připomíná Ivan Rous a pokračuje v barvitém líčení rozvoje města .

Malá Strana versus civilní obrana

Zatímco noví soukeníci měli v 17. století kvůli cechům problémy, zhruba o sto let později začaly kolem Nisy vyrůstat jako houby pod dešti boudičky barvířů.

Od řeky se směrem ke kostelu rozkládala čtvrť, která svými úzkými uličkami, miniaturními domky i ojedinělými barokními stavbami připomínala vzdáleně pražskou Malou Stranu.

Za své vzala v padesátých letech 20. století, kdy všechno staré muselo ustoupit novému. V tomto případě nikdy nerealizované nové výstavbě. „Na plánech se bohužel podíleli i v té době významní architekti,“ připomíná Rous.

Co se nezbouralo kvůli plánům pětiletky, přišlo za své při demolicích, které měly podle Rouse zamaskovat stavbu rozsáhlého krytu civilní ochrany. Jak ale dodává, jeho utajení bylo tak dokonalé, že by ho civilisti v případně jaderného konfliktu stejně vůbec neměli šanci najít. Proto se za dva roky změnil dokonce Zákon o civilní obraně.

Z Malého náměstí, kde stával morový sloup, odstraněný kvůli stížnostem počestných občanů, že na něj: „Močí vozkové a provozuje se tu podomní prodej“ se přesouváme do zmíněné části města za kavárnou Nisa.

Před automobilkou RAF ((Reichenberger Automobilfabrik), kterou založil velký automobilový nadšenec a majitel prvního vozu v Liberci Theodor Liebieg si jednak připomínáme, že právě na skvělých nápadech tamních konstruktérů založili později svou slávu zakladatelé Škodovky Laurin a Klement. Ale i to, že právě zdejší továrníci byli těmi, kdo financovali vzestup vratislavického nacisty Konráda Henleina a jeho strany, která v roce 1935 vyhrála v Liberci volby.

Z vyprávění Ivana Rouse , který po úspěšné knize o Libereckém podzemí připravuje publikaci o válečné historii Liberce vyplývá, že na to později sami doplatili.

„Většina zdejších továrníků svým kapitálem podpořila vznik nacismu, ale pak na to sami dojeli. Mysleli si, že se budou podílet na pozdějších ziscích ze zbrojní výroby, ale na to byli moc malí páni, včetně Liebiegů. Po zabrání Sudet přijela z Berlína nová garnitura nacistů. Na základě soupisu, který si nechali zpracovat na radnici, pak zabírali jednu továrnu za druhou. Dostali pěkně na pr…,“ popisuje svérázným způsobem Ivan Rous.

Ví o čem mluví. V předválečných, válečných i poválečných archivech a nad dochovanými dokumenty strávil ve své profesi mnoho hodin.

Dotazy narůstají. Lidé se ptají zejména na dosud nepříliš známou kapitolu zajateckých a koncentračních táborů, které byly přímo ve městě či jeho okolí.

Je dobré znát svoje město. A je dobré znát souvislosti. Jen pak můžeme hodnotit současný vývoj. A nedívat se na na svět jen subjektivním pohledem dneška, protože všechno obvykle mívá svou příčinu daleko v minulosti.

A uvědomit si to, bylo možná právě cílem této svatováclavské akce.