Ondra Veselý je kvůli obrně ochrnutý na obě nohy. Což mu ale nijak nezabránilo ve zdolání náročné cestovatelské výzvy. Vlastně spíše naopak: impulsem k expedici Titicaca 2010, v rámci které se do Jižní Ameriky vypravil, byla snaha otevřít či rozšířit cestovatelské obzory právě lidem na vozíčku.
O to dlouhodobě usiluje občanské sdružení MC Outdoors Riders, které rozběhlo projekt „Pět kontinentů – pět expedic“.

Jeho cíl je patrný už z názvu: po dobu pěti let se členové sdružení chtějí vydávat na náročné motocyklové expedice, jejichž dějištěm bude pokaždé jiný kontinent. Vždy s nimi v sajdkáře vyrazí alespoň jeden vozíčkář.

close zoom_in Ve dvou napříč Peru

Projekt „Pět kontinentů – pět expedic“ zavítal v předchozích letech do Afriky a Asie; loňská expedice Titicaca byla již třetí v pořadí. Každá z dosavadních výprav znamenala nemalý nápor na fyzickou i psychickou kondici svých účastníku, ale nebetyčné štíty And nastavily laťku vůbec nejvýš. Plánovaná trasa počítala s 2 800 najetými kilometry (nakonec jich bylo o tisícovku víc), měla zavítat do výšek nad čtyři tisíce metrů a obnášet řadu skutečně obtížných off-roadových úseků. To všechno bylo třeba zvládnout pouze ve dvou lidech.

„Původně nás měla jet celá banda,“ popisuje zárodečné fáze výpravy Ondra, „ale ostatní účastníci nakonec odřekli. A tak jsme vyjeli jen ve dvou – já a Radek Kriegler – ale mělo to nakonec spíš výhody. S Radkem jsme si sedli, je to vynikající parťák, za celou dobu jsme neměli žádný konflikt. A ve větším počtu lidí by byla těžší domluva na obměnách trasy či programu; takhle jsme si jeli, jak nám to vyhovovalo.“

Radek Kriegler, šofér expedice a Ondrův parťák, působí jako ředitel MC Outdoors Riders a je hlavním tahounem projektu sajdkárových výprav. Ta loňská začala 16. srpna; na její hlavní motocyklovou část však přišla řada až o týden později. Mezičas „schramstla“ doprava do peruánského města Arequipy, které se mělo stát místem výjezdu, a hlavně příprava „expedičního vehiklu“, sajdkáry Kawasaki 650 s lodičkou Velorex 562. Sajdkáru si Radek s Ondrou nechali poslat z Čech; motorku si vypůjčili v Peru – zbývalo oba komponenty co nejpevněji navařit a důkladně vozidlo vyladit.

Čas na Machu Picchu

Američan Hiram Bingham vystudoval archeologii a roku 1911 objevil Machu Picchu – bájné město, z něhož Inkové hodlali vést poslední odpor proti španělským dobyvatelům. Tak byl aspoň nález původně interpretován, ale ukázalo se, že opevněné sídliště bylo obýváno spíše ještě před příchodem conquistadorů a v době jejich výpadů je už Inkové patrně opustili.

Z Aquas Calientes jezdí ke starobylému sídlu den co den autobusy plné turistů. Koncem loňského srpna mezi nimi byli i Radek s Ondrou. „Machu Picchu a okolní hory halily ten den mraky. Nejdříve jsme byli zklamaní, že nebudeme mít pořádný rozhled. Ale průvodci nám říkali, že si to máme naopak vychutnat, protože takové počasí dodává místu zvláštní atmosféru a není tu příliš časté. A opravdu, zážitek byl nakonec úplně magický,“ líčí Ondra. close zoom_in

A jak to bylo se slavným výstupem na vrchol? „Vedlo na něj asi dvě stě schodů, docela nepříjemných, ale Radek trval na tom, že když už jsme tady, tak mě tam prostě vytáhne. Sehnal tři místní hlídače, jeden vzal vozík, jeden mě popadl za nohy a ten zbylý za ruku. Za druhou ruku mě bafl Radek a já jsem břichem dolů, jako letadlo, sledoval, jak pode mnou mizí schod za schodem.

Nahoře jsme vzbudili haló, chodili za námi lidi, fotili se s námi, bylo to hrozně fajn. Dokonce přišel ředitel nějaké brazilské cestovky, jestli by nás mohl nafilmovat jako promo pro svoji agenturu. V Jižní Americe jsou lidi vůbec hodně bezprostřední, během expedice jsme byli často středem pozornosti a místní nám hodně fandili a pomáhali.“

Autor: JAN PROKEŠ

Celý článek čtěte v jarním vydání časopisu VÉČKO.