Šestinásobná držitelka výročních hudebních cen Anděl Lenka Dusilová míří do metropole Libereckého kraje. Její koncert v Bedně začne ve 20 hodin, její sólové vystoupení má stejný půvab jako hraní Lenky s kapelou Baromantika, jen je asi více křehké a dost možná že o poznání experimentálnější.

Těšit se mohou její fanoušci právě na experimenty s mixážním pultem, mile otevřenou stylovou otevřenost i nezaměnitelné vokálními techniky. Na playlistu svého koncertu má Lenka také zajímavou písničku Indiánky ze svého zatím posledního alba se skupinou Baromantika, někdy ji hrává ve finále svého sólového koncertu. Alespoň minule v Ústí nad Labem to tak bylo.

Unikátní video k mystické písni Indiánky ze své poslední desky má 42letá zpěvačka Lenka Dusilová. Podmanivý videoklip podle ní vznikl z velkého nadšení muzikantů, filmařů, herců i lidí z duchcovského zámku.

Zdroj: Youtube

„Všichni na tom videu dělali zadarmo, včetně malých indiánek a malých kluků, kteří si tam hráli na vojáky. Stál dost energie, ale užili jsme si to. Kdyby investoval do jeho efektů tolik peněz kdokoli jiný, přišlo by ho to na statisíce,“ odhadla Lenka Dusilová. Zpěvačku těší, že má také na CD text básníka Tomáše Tajchnera z Ústí nad Labem. A píseň Indiánky zahrála loni na podzim na unikátní kulturní lodi Cargo Gallery na Labi ve Vaňově poslední.

Lenko, vaše Indiánky i na alternativní rockovou písničku jsou dost dlouhé…
To sice jsou, ale to vůbec nevadí. Je to troufalý, ale jsem ráda, že dostaly i vizuální podobu.

Bylo milé sledovat, jak na vašem koncertě na lodi maminka kojila miminko. Také vy máte malé dítě… Děláte nezávislou muziku, jezdíte po Evropě i po USA s úžasnou avantgardní divadelní skupinou Spitfire Company. Je těžké se kulturou uživit?
(smích) Nemůžu si stěžovat. Jsem ráda, že nás nechali dělat v Americe vlastní krátké věci, měli jsme tak možnost ukázat, co všechno v nás rezonuje. Těší mě, že tam byla premiéra mimo České centrum. Že se odehrála na americké scéně, kde umělci běžně vystupují. To byla pro mě další zásadní věc, kvůli které jsem do toho šla. Ráda objevuju světy, když jedu do reálného prostředí, než když mám hrát v české sokolovně. Narážím tam na vlastní minulost, na podporu české komunity…

Co vás na tom nejvíc baví? Je to i zadostiučinění?
Těší mě hrát tam, kde působí běžně místní umělci. A když dnes jezdíme se Spitfire Company, člověk dostane i honorář.

Tak to ale vždy nebylo, že?
Když jsem jezdila čtyři roky po Americe s kapelou, sama či s kolegou, vždy jsem do toho nacpala pár desítek tisíc. Ale Spitfire Company je dnes úspěšná tanečně divadelní společnost, má svoje renomé, hraje na dobrých evropských scénách. Nedostaneme sice bůhví jak velké sumy, protože je to nákladné na výpravu, ale jistá satisfakce tam je.

Je to pro vás hodně důležité?
Zahraniční výlety jsou pro nás dost důležité. Vidíme jiný přístup, profesionalitu, často tam lidi o dost víc dřou. My pořád máme připomínky, je tam negace. To narážím sama na sebe…

Máte skvělou kapelu Baromantika, její muzikanty by vám mnozí mohli závidět a na koncertech je to krása. Ale přesto hrajete tak často sólově. Prozradíte proč?
Má kapela Baromantika má zvýšené nároky na vystoupení, aby publikum dostalo svou kvalitu. Tak hraju často sama a dostanu se do menších zajímavých míst. Jsem zvukově flexibilnější, než je moje hraní s kapelou.

Svého času jste byla členkou kapely Lucie, poté s vámi založil David Koller skupinu Pusa. V roce 1996 jsem o ní napsal: „David Koller má novou Pusu“. Do jaké míry to byla pravda?
Bylo to tak. Měl s baskytaristou Markem Minárikem a se mnou tu kapelu.

Vrátily se už na scénu po letech skupiny Lucie i Alice, vrátí se také Pusa?
Taky se občas zasním, jaké by to bylo. Ráda bych zresuscitovala na pár koncertů Sluníčko, ale Pusa není třeba. Já i David si občas písničky z repertoáru Pusy zahrajeme.