Podkrkonoší ale nabízí takových dnes už pozapomenutých pokladů více. Chcete ochutnat třeba hladkou ančku? Nebo je libo couračku, oukrop nebo houbovec? A co nesmělo na chybět na vánočním stole v Podkrkonoší před nějakým půl stoletím?

„Na stole muselo být devět věcí,“ vypráví Mařenka Nosková z Helkovic o svém dětství. „Chleba, jablko, hubník, ořechy, vánočka, kousky, pak polívka a jídlo. Rybu jsme nejedli. U nás byla hrachová kaše a párek.“

Jednou z nejpodstatnějších složek krkonošského jídelníčku byly brambory. Do našich hor se ale dostaly až koncem 18. století. První zmínka o nich je z roku 1771, kdy si je jakýsi Franz Seydel převezl ze Saska a pokoušel se je na neúrodných horských stráních pěstovat.

Trvalo ale ještě deset let, než se brambory rozšířily. Notnou dávkou k tomu přispěl i hladomor, kdy se jedlo všechno možné, například chleba s přídavkem sena nebo březové kůry.

Brambory tak nahradily pokrmy z pohanky a prosa. I když výnosy kamenitých polí nebyly valné, staly se brambory základem jídelníčku.
V německy mluvících rodinách se brambory neboli Erdapfel připravovaly jen ve slupce, maštěné lněným olejem a s tvarohem.

Oblíbený byl kucmoch, neboli škubánky. Další oblíbenou úpravou brambor byly sejkory – bramboráky pečené nasucho přímo na plotně.

Dodnes se takto připravují například v chalupách v Horské kamenici. Další variantou je bramborákové těsto vlít do hlubšího pekáčku, přidat buď uzené maso na kostičky, nebo plátky jablka. Takový bramborák se vaří na Vlastibořsku.

Bramboráky tedy mají tisíc a jednu podobu, u Železného Brodu se jim říkalo bandorníky nebo frncábníky, na Vysocku fofrovance a třeba na Policku drny.

Houby, maso chudých

Houby podle dochovaných dokumentů rostly před sto až dvěma sty lety v Krkonoších více než v současnosti. „Na houby“ chodily s oblibou i zamilované páry, odtud prý pochází tehdy jistě dvojsmyslné časové upřesnění „tos byl/a ještě na houbách“.

Sbíralo se všelicos: kromě hřibů, křemeňáků či lišek to byly například čirůvky, které se nakládaly do octa, opěnky se hodily do polévek, březovky zase do omáček.

Ze sušených hub se v zimě připravovala polévka hladká ančka, na Vysocku se jí dodnes říká houbové kyselo. Vánoční houbovec nebo chcete–li kuba či hubník nesměl chybět na žádné vánoční tabuli podkrkonošské domácnosti.

„Hubník se u nás dělával buď na sladko, nebo na slano,“ vzpomíná Mařenka Nosková. „Sušený houby se namočily a povařily, pak se tam dala žemle s mlíkem. K tomu se dalo uzené maso na kostičky. Nebo byl bez masa a po upečení se pocukroval.“

Poliuka z Kerkonoš

Nejznámější a nejtypičtější polévkou bylo kyselo. S ním se snídalo i chodilo spát. Chlebovému kvasu, který na výrobu hospodyně potřebovaly, se také říkalo záděl nebo příčina. Kyselo mělo v Podkrkonoší několik podob. Základem je zředěný a uvařený chlebový kvas, vařené brambory a vejce. Recepty se ale lišily ne od vesnice k vesnici, ale od chalupy k chalupě. Polévalo se škvařeným máslem nebo sádlem a sypalo usmaženou cibulkou.

Celý článek a podkrkonošské recepty čtěte v zimním vydání časopisu VÉČKO.

Autor: Helena Syrovátková