Poslanec Evropského parlamentu Edvard Kožušník (ODS) se proslavil tím, když na první zasedáníeuroparlamentu ve Štrasburku přijel z Prahy na kole. Pozornost ale vzbudil i tím, když jako jeden z pilířů svého programu uvedl bojkot komunistů. To bylo ústředním motivem našeho povídání.

V minulém týdnu jsme si připomněli 43 let od invaze okupačních vojsk na území Československa. Vy jste se narodil až tři roky po této smutné události. Jaké bylo dětství v době nejtužší normalizace?
Na mé útlé dětství asi normalizace neměla příliš velký vliv. Nejdříve si dítě začne uvědomovat, že něco možná nebude v pořádku, když existuje dvojí chování. Něco se může říkat doma a něco jiného se říká na veřejnosti, ve škole, v práci. Vysvětlení samotné pak už záleželo jen na rodičích…

Patříte k lidem, kteří ještě „stihli“ odmaturovat za bolševika, jak se říká. Píšete, že jste byl poslední ročník, kde se učitelům ještě muselo říkat soudruhu. Pociťoval jste v té době, že se blíží konec rudé totality? Bylo na kantorech znát strach z toho, co bude?
Já maturoval v Olomouci, tam to aspoň – to je můj pocit, myslím, nikdo nečekal. Můj táta se mi později přiznal, že si myslel, že to bude ještě několik let trvat.

Mnozí dravě využili nového prostředí, v němž se jako štiky v rybníce přizpůsobili prostředí, jiným takříkajíc ujel vlak. Jak jste jako „Husákovo dítě“ prožíval období revoluce a léta po ní?
Určitě se jednalo o výjimečnou dobu a ukázalo se, že štěstí přeje odvážným. Bylo to tak vlastně vždy. Je velmi dobré, že se změnily vlastnické vztahy. Stav, že všechno je státní - všech a vlastně nikoho, je devastující. Můj příběh je vlastně příběhem části mé generace, která využila možnosti a vycestovala do zahraničí. Takže jsem s přestávkami různě žil a pracoval například ve Španělsku, Bulharsku či Rusku.

Čím dál častěji lze od dnešní střední generace, která éru komunismu ještě zažila, slyšet názor, že 80., 90. léta to byly hlavně tábory, mončičáci, ledňáček, kofola a pivo za 3 koruny. Nostalgie maže špatné vzpomínky a z dob útlaku a nesvobody dělá ráj na zemi. Jde proti tomu bojovat?
Můj polský kolega v Evropském parlamentu říká, že my jsme se měli v Československu dobře, protože jsme měli lentilky a čajový sirup v plastové láhvi a oni ne. To je jeho dětská vzpomínka. Vzpomínky z mládí jsou prostě takové a je to dobře. Na druhou stranu je na nás na rodičích, abychom s dětmi mluvili a snažili se jim pomoci nastavit v dnešní, někdy až moc spotřební, společnosti hodnotový žebříček. V tom žebříčku by svoboda měla být na vrcholu.

Přestože komunismus je 22 let za námi, hořké pachuti v ústech se nejde zbavit. TV Nova hraje Plechovou kavalerii a Okres na severu, Michal David vyprodává stadiony a v soudních síních často sedí v taláru lidé, kteří před revolucí posílali politické vězně do kriminálu. Vnímáte to tak také? Kdy se naše zem zbaví té koule na noze, kterou z bláta uplácalo 40 let totality?
Ve Španělsku, kde jsem žil před lety, běžel pořad „Cuentame como paso“. Seriál „Vyprávěj“, který běží v České televizi, je v podstatě jeho kopií. Ta nostalgie a vlastní vzpomínky ve Španělsku zafungovala úplně stejně. Jediný rozdíl byl, že se ty příběhy odehrávaly ve fašistické diktatuře. Tehdy to tam vyvolalo velkou diskuzi. Tak jako u nich, tak i u nás je to část historie, spíše než se jí zbavovat, je asi nutné se z historie poučit a neopakovat chyby, které už udělali jiní před námi.

Jedním z vašich témat je K.O. spolupráce s komunisty. Ale jde to vůbec? Vždyť pokud komunisté získávají podporu od voličů, a když už nebyli po revoluci zakázáni, není jejich zapuzení stejným druhem chování, které předváděli kdysi oni sami?
Prostě s nimi nespolupracuji. Mám na to svůj názor a toho se chci držet i do budoucna. Komunisté jsou tady a asi ještě nějakou dobu budou, to víme všichni, ale spolupracovat s nimi nebo jim naslouchat přece nikdo z nás nemusí. Za poslední dva roky jsem se stal jedním s hlavních nepřátel komunistů na Kubě. Snažím se podporovat kubánskou opozici.

Jak vy sám vnímáte současnou KSČM? Není boj s touto pseudostranou jen kopáním do mrtvoly? Neexistují závažnější témata, která by stála za to nastolit?
Co nabízí KSČM? Zjednodušeně kritiku současného stavu, hojnost pro všechny, ale žádná reálná řešení. U nás jsme si to zkusili a prostě to nefungovalo. Kritizovat to umí přece každý… Kritika je pro nespokojené voliče rajskou hudbou, ti už si pak ale neuvědomí/nechtějí uvědomit, že reálná řešení KSČM rozhodně nenabízí.

Jste poslanec Evropského parlamentu. Pro mnoho lidí je institucí, která zaštiťuje přesně takovou totalitu, o níž jsme se bavili na začátku, jen v trošku jiných barvách. Vnímáte tento paradox stejně? Nemyslíte, že politik by byl užitečnější doma?
V Evropské unii jsme dobrovolně, z Evropské unie můžeme vystoupit. To je ten zásadní rozdíl. Pro naše podniky a zaměstnanost je výhodou být součástí jednotného trhu. Což ale neznamená, že vše je nádherné a vše, co přijde z Bruselu, je výhodné pro obyvatele ČR. Proto je důležité, aby naše země měla zástupce v evropských institucích, kteří budou naše zájmy hájit. K té druhé otázce existuje jednoduchá odpověď. Politika komunální, národní a evropská je propojená. Pro prosazování zájmů například Libereckého kraje potřebuji mít zpětnou vazbu u libereckých starostů.

O existenci EU v budoucnosti se vedou spory, společenství států ekonomicky přestalo fungovat, stačí se podívat kolik do společné kasy sypou Němci a kolik například Italové či Řekové, kulturní rozdíly jsou obrovské, imigrace je na vzestupu - v podstatě mizí důvod mít jeden velký společný stát. Neobáváte se toho, že jednou (stejně jako jsou dnes komunisté) budete označen za člověka, který se podílel v mnoha směrech na nedemokratické, totalitní prvky vykazující ,vládě a politice?
Když si berete manželku opravdu u oltáře, tak jako v mém případě, protože má paní je ze Španělska, se Vás ptají v tzv. předmanželských rozhovorech, jestli opravdu chcete spolu žít. Jestli si uvědomujete všechny jazykové kulturní a historické rozdíly, které Vás budou celý život rozdělovat. Brali jsme se v roce 1997 a dodnes si na to při drobných sporech vzpomenu. Ale máme se stále rádi, vybudovali jsme rodinu. A protože jsme jeden vůči druhému tolerantní, naučili jsme se a pochopili „historii“ toho druhého, tak nám manželství funguje. EU je podobná, rozhodli jsme se být její součástí. Model EU není ideální a v mnohém jsem k němu kritický. Proto prosazuji společně s některými kolegy Evropu spojených států. Tak, aby byla více tolerantní vůči národním specifikům a dávala národním státům větší svobodu.
Ano, máte do jisté míry pravdu, v současné době se to může takto jevit. Já říkám, že chceme v Evropě jako celku udržovat vyvážený stav mezi pravicí a levicí, a to je velmi obtížné, ale asi je to jediná cesta, jak celý tento evropský kolos může zdárně fungovat. Evropa musí fungovat jak na ekonomické úrovni, tak ale i na úrovni sociální… Pokud převáží sociální stránka - začnou chybět finance, pokud stránka ekonomická – nastanou nepokoje a stávky. Jde o zdravou rovnováhu jako v přírodě.