Podle jeho odhadu bude trvat nejméně pět let, než se po ničivé detonaci, která svým rozsahem připomíná vybombardované město, dá Bejrút zase dohromady.

Co bylo vaším konkrétním úkolem v této misi USAR týmu?
Podílel jsem se na průzkumu objektů v místech, kde zasahovaly záchranné týmy. Mým úkolem bylo posoudit stabilitu budov ještě před jejich vstupem a upozornit na případná rizika. Spolu se mnou se na průzkumu podíleli ještě dva další kolegové, jejichž úkolem bylo posoudit, zda se tam nenacházejí nebezpečné látky.

Pracovali jste v náročných podmínkách?
Bylo to náročné ani ne tak psychicky, protože jsme v místě, které nám bylo přiděleno, už neviděli žádné mrtvé ani zraněné, jako spíš fyzicky. Situaci v bejrútském přístavu komplikovalo, že se tam ještě využívaly azbestové technologie, takže jsme museli mít po celou dobu respirátory, samozřejmě přilby, ochranné obleky a vesty, což nebylo nic příjemného vzhledem k tomu, že jsme většinu času trávili na přímém slunci, přičemž teploty ve stínu dosahovaly nějakých 35 stupňů Celsia. Museli jsme se neskutečně hydratovat a večer jsem doslova ždímal svoje oblečení.

Kolik hodin trvaly jednotlivé zásahy?
Bylo to různé. Největší nasazení bylo asi devět hodin v terénu. Někdy to byly jen čtyři hodiny, protože nás armáda kvůli nepokojům zastavila. Práce, stejně jako přidělení jednotlivých sektorů, koordinovala libanonská armáda.

Jak velká část Bejrútu byla postižená?
Rozhodně šlo o stovky objektů. V přístavu, kde jsme začínali, bylo všechno totálně zničené, první dva dny jsme v podstatě procházeli trosky. Po nás začaly přijíždět týmy i z dalších zemí, takže jsme prohlídky mohli dokončit poměrně rychle a na návrh britských kolegů nabídli armádě, že pomůžeme s posouzením statiky budov v blízkém okolí. Ve starém městě byla zničena zhruba pětina objektů a lidé se buď báli vrátit domů, nebo se tam i přesto, že jim hrozilo nebezpečí, stěhovali. Jednotlivé sektory jsme procházeli s místními statiky, což bylo z jejich pohledu důležité, protože u jednoho, bohužel historicky chráněného objektu, jsem musel navrhnout demolici, ale libanonský kolega tvrdil, že vláda ho pomůže zachránit.

Petr Rafaj, předseda antimonopolního úřadu
Liberecký kraj žádá odvolání šéfa antimonopolního úřadu. Prý má moc pravomocí

Jak vás přijímali místní?
Nikdo nám při prohlídkách domů nebránil ve vstupu, naopak nás zvali dovnitř. Bylo vidět, jak obrovsky se jim ulevilo, když jsme je mohli ubezpečit, že praskliny se dají opravit a že neohrožují stabilitu domu. Tam, kde jsme museli rozhodnout o demolici, to plně respektovali. Byli neskutečně milí, musím říct, že jsem se s takovým národem snad ještě nesetkal. Komunikaci navíc usnadňovalo, že umí výborně anglicky. Často jsme slýchali: „Moc vám za vaši pomoc děkujeme, jak můžeme pomoci vám?“ Oni sami byli ve „srabu“, přesto se s námi chtěli dělit, a to i navzdory tomu, že například jídla tam byl katastrofální nedostatek, navíc bylo hrozně drahé. Často jsme se ale setkávali s kritikou tamní vlády.

Jaká emoce tam převládala? Byl to strach, bezmoc, pocit zmaru, vztek nebo naopak vděčnost?
Já bych řekl, že to byla taková kombinace zmaru a vděčnosti. Ono tam vygradovalo několik věcí. V zemi, která je nesmírně zadlužená, vládne obrovská korupce, je tam nefungující správa a do toho se tam začal ještě obrovsky rozmáhat covid – 19, což je také důvod, proč musíme být zatím v karanténě. To všechno je koktejl, který nelibě nesou. Jejich frustrace se ale v žádném případě neprojevovala vůči nám. Spíš proti tamním policejním a armádním složkám. S naším odletem padla vláda, o což usilovali lidé demonstrující v ulicích. Držíme jim palce, aby se z toho všeho země zase sebrala, protože je nádherná a zaslouží si to. Já, stejně jako řada mých kolegů, bychom se tam rádi jednou vrátili, až zase bude stát na vlastních nohách.

Dokážete za těchto okolností odhadnout, jak dlouho to může trvat?
Minimálně pět let! A hodně to bude záležet na mezinárodní pomoci, která ale bude záviset na ochotě k reformám, které by měly vést k oddlužení země a odstranění korupce. Problém je i s humanitární pomocí, protože Libanonci ztratili strategické zásoby potravin. Obrovské silo, v němž byly například uskladněny roční zásoby pšenice a kukuřice, bylo hned vedle přístavu. Další věc, která se hrubě nedostává, je stavební materiál.

Krajská nemocnice Liberec.
Covid linka v liberecké nemocnici je přetížená. Volající musí mít trpělivost

Jak se v pomoci Libanonu angažovaly okolní země?
Musím říct, že jsem tam týmy z okolních zemí, například z Íránu, se kterým se teď Libanon asi nejvíc přátelí, neviděl. Alespoň tu fyzickou pomoc. Překvapivě jsem ji zaznamenal ze strany Izraele, s nímž je Libanon v jakési deklarativní válce, přesto jim Izraelci nabídli své nemocnice poblíž společných hranic. Zdůvodnili to tím, že rozlišují mezi lidmi a mezi systémem. Ve svých tiskových zprávách Izrael uváděl, že nechce, aby lidé zbytečně nesli následky zranění nebo umírali, protože se jim včas nedostalo pomoci. Bohužel ji, alespoň až do našeho odjezdu, Libanon nepřijal.

 

Plk. Jiří Kovalský
Příslušníkem HZS ČR je od roku 2004. Od roku 2009 je ředitelem územního odboru Semily. Působí jako styčný důstojník pro mezinárodní operace. Před nasazením v Libanonu se účastnil mezinárodních cvičení v Estonsku, Německu a Slovensku. Členem USAR týmu je od roku 2013. Vystudoval obor Pozemní stavitelství stavební fakulty VUT v Brně a následně v doktorském programu ČVUT v Praze. Na oblast statiky narušených budov se začal více specializovat se vstupem do USAR týmu a tuto odbornost využívá v operační činnosti i na území domácího HZS Libereckého kraje.