„Je třeba si uvědomit, že Liberec patřil ke Třetí říši, lidé z velké části to byli Němci, tu konec války nevítali, pro ně to byla prohra. Je známo, že když se dopisovatelé dostali po oficiálním konci války poprvé do Berlína, čekali, že lidé budou konec válečných útrap vítat, ale viděli jen totální zklamání z prohry. Dovoluji si pochybovat, že tady to bylo jiné," komentuje poslední válečné dny v Liberci Ivan Rous, dokumentarista Severočeského muzea v Liberci a autor knihy Koncentrační, zajatecké a pracovní tábory na Liberecku a Jablonecku.

8. května padaly ještě bomby

Pokud by se měl podle něj charakterizovat konec války v Liberci, pak snad jedině slovem chaos. Poslední válečné dny bombardovaly město a jeho okolí ruské letouny. Například 8. května zničil nálet na Frýdlant školu. Na místě zůstalo 26 mrtvých… Dalších šest obětí padlo v úplném závěru války při přeletu ruských letounů nad horským Bedřichovem. Bombardován byl také samotný Liberec, kde se ještě normálně pracovalo, děti chodily do školy.

„Moje spolužačka mi vyprávěla, jak se vracela 7. května 1945 se svými sourozenci ze školy domů… Jen pár metrů před ní zasáhla kulometná palba z ruského letadla osmileté děvčátko. Spolužačka si ještě léta vzpomínala, jak děvčátko padlo k zemi," vrací se do vzpomínek jeden z posledních pamětníků války v Liberci Rado Faltis. Tehdy byl také školákem. „Maminka zažila 8. 5. 1945 v poledních hodinách na ulici Dr. Milady Horákové bleskovou popravu vojáka," vzpomíná Rado Faltis.

Statečné děti z Liberce

„V době války byl pan Faltis malým hochem, přesně ve věku, kdy mu nescházela odvaha a zároveň mu chyběl pud sebezáchovy dospělých. Navíc si vytyčil nesnadný úkol pomáhat trpícím. To mimo jiné znamenalo návštěvy zajateckých táborů, nebezpečnou donášku jídla zajatcům a další nebezpečné akce. Abychom si uvědomili závažnost situace, stačí dodat, že Radova kamarádka Inge Lutzová za stejnou činnost skončila v koncentračním táboře, kde v roce 1945 zemřela… Vzpomínky, které čítají několik set stran, dokonale vystihují náladu ve městě za druhé světové války. Mezi děsivými událostmi se pohybuje malý kluk a pozorně sleduje dění kolem sebe. Vidí popravy na ulici a zároveň uvádí čísla vojáků, baví se s řadovými vojáky i SS-many, mluví s hlídači zajateckých a pracovních táborů. Díky němu například víme, proč měly být cílem strategického bombardování Lidové sady - restaurace na úpatí Jizerských hor. Jednoho dne ke konci války tam prosil o konzervy s masem a mluvil s řidičem nákladního vozu, kterých tam stálo několik desítek. Řidič mu prozradil, že je zde spisovna a na autech jsou naloženy archivy z evakuovaných měst, které postupně pohltila postupující fronta. Obrovská spousta vzpomínek Rado Faltise pak až neuvěřitelně dokonale souhlasí s archivními výzkumy a objevy," popisuje váhu svědectví tohoto člověka historik Ivan Rous.

Kromě chaosu existovala mezi lidmi nepředstavitelná naivita a víra, že Mnichovská dohoda bude platit i po skončení války a prohře Němců. Nezapomeňme, že například v roce 1930 žilo ve vnitřním Liberci jen 16% Čechů, v nejsilnější české čtvrti Horním Růžodole 52% českého obyvatelstva , ale naopak v Harcově, odkud pocházela odsunutá autorka knihy Návrat pod zelenou střechu Isa Engelmann, jen 7,5% českého obyvatelstva.

„Dokladem nepochopení válečného vývoje byli zdejší továrníci. Například majitel firmy Elektromechanik ve Stráži (pozdější Tesla) Jakub Preh se podle archívních svědectví postavil před dělníky a řekl: „Válka skončila, ale ve výrobě budeme pokračovat dál. To bylo samozřejmě velice naivní," popisuje Ivan Rous a dodává: „Továrny už mezitím obsazovali Rusové, kteří tu rabovali. Bylo to pochopitelné - pro ně zdejší území patřilo Třetí říši, šlo o dobyté území a navíc ta nenávist k nacistům u nich byla obrovská."

O záchranu zařízení, které se za války podílelo na vývoji elektrického zařízení na svrhování leteckých pum a jeho následné výrobě, se nakonec zasloužili tři čeští zaměstnanci, dodává. Situace tu podle něj byla naprosto nepřehledná. „Operovali tu Němci, partyzáni i werwolfové. To, co se na konci války v Liberci dělo, koresponduje s duchem města, které bylo zvláštně rozvrácené za všech režimů…," komentuje svůj pohled na dějiny dokumentarista Ivan Rous, který sbírá podklady na další publikaci, která by se věnovala právě tématu konce války.

Přestože Liberec není ve vzpomínkách na konec 2. světové války zapsán příjezdem tanků obložených šeříky, jedna zásadní událost se tu přeci jen přihodila. 7. května uprchl ze své vily na konci dnešní Husovy třídy Konrad Henlein. Patřil k dobře informované špičce a chtěl se proto pokusit o přímý kontakt s Američany, dosáhnout uznání platnosti Mnichovské dohody a obsazení župy americkým vojskem. Byl ale zadržen, vyslýchán a uvězněn v Plzni. Když zjistil, že jeho plány jsou nereálné, spáchal sebevraždu, když si podřezal žíly sklíčky z brýlí…

Z Osvětimi do Dubu

Poslední válečné dny na Liberecku se nesly také ve znamení pochodů smrti. Například do Starého Dubu dorazili zbědovaní vězni z Osvětimi. Místní jim přinesli polévku a šatstvo, odtud lidé pokračovali přes Osečnou na Modlibohov a na Českou Lípu.

Ze tří tisícovek přežil jen asi každý desátý. Mezi nimi i dirigent České filharmonie Karel Ančerl. Několik obětí je pochováno na frýdlantském hřbitově.

Napište nám

Máte nějakou vzpomínku na poválečnou dobu? Zažila vaše rodina něco v souvislosti s 2. světovou válkou, máte fotografie? Napište nám na liberecky@denik.cz a vyprávějte svůj příběh ostatním.