„Vzdáváme hold lidem, kteří během dlouhých válečných let umírali, a není rozhodující, zda byli ve vojenských uniformách, nebo v civilních šatech. Vzpomínáme na šedesát milionů obětí, na šedesát milionů lidských osudů," řekla primátorka Martina Rosenbergová. Po položení věnců na vojenském hřbitově v Liberci Ruprechticích se účastníci akce přesunuli do prostor na Štefánikově náměstí, kde zazněl projev historika Jaroslava Pažouta z katedry historie Technické univerzity v Liberci.

Poté přímí účastníci 2. světové války i přítomní hosté prošli za zvuku vojenské večerky, v podání žáka ZUŠ Karla Těmína, uličkou vzpomínek, která je součástí Památníku bojovníkům a obětem za svobodu vlasti před libereckými kasárnami. Na události spojené s koncem války zavzpomínal i hrdina od Tobruku, nositel Řádu Bílého lva a Řádu čestné legie, brigádní generál Stanislav Hnělička.

Jedním z pamětníků byl i Eduard Anděl, který byl v samém závěru války, v březnu 1945, jako sedmnáctiletý student povolán na Moravu, aby tam budoval s dalšími totálně nasazenými protitankové zákopy. „V květnu se nám podařilo ještě s dvěma dalšími kluky utéct. Schovával jsem se před gestapem po kamarádech, ale nakonec jsem se dostal do Liberce," vzpomíná muž.

Výhra to ale nebyla. Němci každého dezertéra, bez ohledu na to, zda šlo o vojáka nebo civilistu, bez milosti zastřelili.

„Popravy se konaly na místě, kde dnes stojí bazén," ukazuje pamětník. Nakonec ve strachu před takovým osudem utekl zpět do Mladé Boleslavi. Ale ani tam nebylo o nic bezpečněji.

Na Boleslav padaly bomby. „Zahynulo tam 360 lidí," připojila svou vzpomínku další z pamětnic, Alžběta Braunerová z Liberce. I ona trávila konec války v tomto městě.

Liberce samotného se závěrečné boje 2. světové války významně nedotkly, ale i tady byli mrtví. Letecké bomby dopadly do oblasti dnešní ulice Dr. M. Horákové, kde byl zajatecký tábor, a zasáhly přitom jeden obytný dům. „7. května 1945 se moje spolužačka vracela spolu se sourozenci a přítelkyněmi směrem ze školy domů, zhruba v místech, kde dnes stojí teplárna na třídě Dr. M. Horákové. Jen pár metrů před ní zasáhla kulometná palba z ruského letadla osmileté děvčátko," zavzpomínal na konce války další z pamětníků, Rado Faltis, v knize Stalo se na severu Čech.

Situace tu byla na míle vzdálená euforii, jaká v posledních dnech a týdnech války panovala ve městech, postupně osvobozovaných sovětskými jednotkami. Žádné šeříky. „Lidé byli spíš schovaní doma. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Ve městě žilo hodně Němců, každý čekal, co bude dál," pokračuje v líčení konce války v Liberci Alžběta Braunerová.

Eduard Anděl ji doplňuje: „Ruské jednotky dorazily i sem. Pamatuji si, že vojáci z pobaltských zemí, například Estonska, se snažili okamžitě dostat k civilu a utéct. Věděli proč. Jeden ze zajatců mi vyprávěl."

Ještě 8. května padaly letecké bomby, patrně omylem, například v Bedřichově, kde zahynulo šest lidí, při bombardování na Frýdlant zemřelo v poslední den války 26 lidí. Piety na ruprechtickém hřbitově se včera zúčastnil i devadesátiletý František Hercl. Bývalý profesor matematiky na Střední průmyslové škole strojní a elektrotechnické v Liberci je stále činný ve Svazu bojovníků za svobodu. Smrti unikl jen o vlásek 1. května, kdy ho z koncentračního tábora Dachau osvobodila spolu s dalšími vězni americká armáda.

„Češi byli spolu s dalšími velkými etnickými a náboženskými skupinami označeni za méněcennou rasu a jako takoví byli určeni k likvidaci," uzavřel vzpomínky historik Jaroslav Pažout z Technické univerzity v Liberci. „Nelze si dělat velké iluze, že kdyby nacisti válku vyhráli, tak se i stalo," dodal.

Tezi o tom, že se Češi měli více bránit a že jsou národem kolaborantů, podporoval podle něj i sám Hitler, podle kterého byli Češi národem cyklistů, kteří se nahoře hrbí a dole šlapou.