„Koncert jsme od samého počátku koncipovali jako poděkování lékařům, sestrám a dalším zdravotníkům nejen za práci, kterou odvedli během nouzového stavu, ale za všechno, co pro nás dělají,“ uvedl generální ředitel České filharmonie David Mareček. Ještě na generálce hrozilo, že hudební slavnost překazí déšť. Nakonec se ale počasí alespoň trochu umoudřilo a koncert se vydařil.

Jak jste byl spokojen?
U open air koncertů úplně stačí, že neprší, což se nakonec téměř splnilo. Na hudebnících bylo vidět, jak je těší hrát pro lidi, nikoli před prázdným sálem. Pro nás to byla navíc dvojnásobná radost. Tou první bylo, že se nám konečně vrátil náš dirigent Semjon Byčkov, tou druhou, že s námi poprvé vystoupil slovenský trumpetista Stano Masaryk, který uspěl v konkurzu, ale nastoupí až 1. září, takže šlo o jeho první veřejné uvedení do České filharmonie, a zhostil se ho velmi úspěšně.

Česká filharmonie uvádí svůj závěrečný koncert sezony na Hradčanském náměstí v Praze. Proč jste se tentokrát rozhodli vystoupit mimo hlavní město?
Open air koncerty navštěvuje každoročně kolem 7 až 10 tisíc lidí. Bylo nám jasné, že tak veliký koncert nikdo nepovolí, ale představa, že prostor náměstí ohraničíme a víc lidí, kteří přijíždějí i z větší dálky, nepustíme, se nám příliš nezamlouvala. Proto jsme se rozhodli uspořádat ho mimo Prahu, kam už lidé musí vážit cestu. A protože při koncertu pro určitý počet lidí musíte vždycky vybírat, koho pozvete, a protože výtěžek naší předchozí benefice byl určen právě zdravotníkům, rozhodli jsme se, že jako hosty prvního „živého“ koncertu pozveme právě je.

Jak jste vnímal atmosféru?
Byla mnohem intimnější, než bývá v Praze. Navíc se tu přihodilo to, co se vám na Hradčanském náměstí nestane: když hrál sólo Stano Masaryk, bylo v pauze mezi nádechy slyšet zpívat ptáky. Hrát v přírodě je na jednu stranu děsivé riziko, protože příprava koncertu je z pohledu produkce velmi nákladná a složitá věc a pak přijde průtrž mračen a je po všem. Ale když to dopadne, připraví vám příroda naprosto nečekané kulisy.

Proč jste si vybrali právě Sychrov? Hrála v tom roli historická souvislost s Antonínem Dvořákem, s jehož pobytem je zámek spjat a který shodou okolností dirigoval vůbec první koncert České filharmonie?
O téhle souvislosti jsme samozřejmě věděli a dokonce jsme byli v pokušení zařadit i některou skladbu do našeho repertoáru, ale nakonec jsme vybrali něco jiného. Sychrov byl jednou z asi pěti památek, kterou nám ředitelka Národního památkového ústavu Naďa Goryczková nabídla. Znali jsme popis místa i technické možnosti, a když jsme místo přijeli obhlédnout, učarovalo nejen nám, ale celému produkčnímu týmu, který je zvyklý cestovat po celém světě včetně Japonska. A učarovalo i samotným filharmonikům včetně dirigenta Semjona Byčkova, takže věřím, že jsme tu nehráli naposledy.

Jak hudebníci prožívali měsíce, kdy nevystupovali?
Česká filharmonie si absolutně neměla na co stěžovat, protože nám jako státní instituci šly platy. Říkám to záměrně, protože stovky jiných hudebníků v soukromé sféře zůstaly zcela bez příjmů. Mnohem horší pro ně ale bylo to, že nemají pro koho hrát! Proběhly sice benefiční koncerty bez diváků, ale živé hraní nic nenahradí. Zrušením koncertů nejen v této, ale i příští sezoně v zahraničí, přišla Česká filharmonie o desítky milionů. Pro samotné muzikanty bylo asi nejhorší to zjištění, jak moc jim hraní schází.

Moderátor Marek Eben se vás na koncertě zeptal, zda koronavirus přinesl i něco pozitivního. Co to bylo?
Podpora našich posluchačů. Když jsme pořádali benefiční koncert, vybralo se devět milionů, ale částky chodily po stovkách, maximálně po tisícovkách. Bylo vidět, že je posílají lidé, kteří sami mnoho peněz nemají nebo třeba přišli o příjem, a přesto se snažili podpořit druhé. Navíc ke každé částce posílali často i osobní vzkazy. Bylo to, jako když vám někdo pošle dárek, ale ještě ho krásně zabalí. Bylo to víc, než kdyby přišel nějaký donátor a těch devět milionů položil na stůl. Byl to vzkaz, jak lidem živá hudba chybí, a to nám dává naději a důvěru pro budoucnost. Důkazem je i to, že lidé přicházejí do koncertních sálů a divadel zatím jen opatrně, ale my už máme příští sezonu téměř prodanou.

Proč měli muzikanti na klopách žluté květy? Byla v tom nějaká symbolika? Třeba žluté sanitky záchranářů?
No vidíte, to mě vůbec nenapadlo! Květinami si zdobí klopy hudebníci při závěrečném koncertu vždycky, protože jde o velmi slavnostní večer. Ale tentokrát padla volba na žluté květy, protože byly zrovna to nejkrásnější, co naši zahradníci měli.