Ke jmenování Lindy Keprtové novou šéfkou liberecké opery došlo poté, kdy ředitelka divadla Jarmila Levko odvolala Martina Doubravského. Za odvoláním stálo podle vyjádření ředitelky selhání v komunikaci v krizových okamžicích pandemie koronaviru v divadle.

Keprtová je absolventka brněnské JAMU oborů sbormistrovství a operní režie, s Divadlem F. X. Šaldy začala spolupracovat v roce 2012 jako začínající režisérka. Po angažmá v opeře Štátného divadla Košice nastoupila do pevného úvazku do liberecké scény v roce 2016. Během dosavadního osmiletého působení se tu vypracovala v jednu z nejvýraznějších postav české operní režie a získala řadu divadelních ocenění.

Jak velká pracovní a osobní změna to pro vás bude, když teď nově povedete soubor liberecké opery?
V tuto chvíli ještě neznám na tuto otázku odpověď. Každopádně, rok 2020 mě, myslím, naučil, že svůj život mohu režírovat stejně jen do určité míry.

Co bude první věc, kterou jako šéfka operního souboru uděláte?
V tuto chvíli se řeší jediné. Současná situace spojená s vládními nařízeními a s tím spojená organizace provozu. Také budu s dovolením kontaktovat všechny své kolegy ze souboru a informovat je, jak se prozatím věci mají. A při té příležitosti bych se jich ráda zeptala na dvě pro mě podstatné otázky. Čeho si na liberecké opeře váží a naopak.

Linda Keprtová 

Narodila v České Třebové. Je absolventkou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor Dirigování sboru a Operní režie a již během studia jí byla udělena Cena Nadace Leoše Janáčka za režii představení Její pastorkyňa v rámci festivalu Janáček Brno 2008. Režijně pracovala na představeních v Národním divadle v Praze, v Národním divadle v Brně, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v Divadle F.X. Šaldy v Liberci, v Divadle J.K.Tyla v Plzni, ve Štátném divadle v Košicích, či ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. V roce 2013 obdržela nejvýznamnější divadelní cenu na Slovensku – Dosky – za režii opery Dialogy karmelitek. Její domovskou scénou je od roku 2016 Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, kde působí jako režisérka a dramaturgyně.

Budete mít čas na vlastní kreativní práci? Uvažujete o dalších režii v Liberci nebo jinde v ČR/SR?
V divadle F. X. Šaldy zůstávám stále zaměstnána jako režisér. Takže ano, v liberecké opeře budu na této pozici dále působit. Vedením divadla mi bylo občasné hostování povoleno, ale nemyslím si, že by to byla v tuto chvíli má priorita.

Martin Doubravský je v divadle od roku 1990, s ním i spousta zpěváků a hudebníků. Nebojíte se, že vám určitá nostalgie souboru bude bránit například v zavedení změn?
Možná vám to bude znít také nostalgicky, ale já žádné zásadní změny nechystám. Tvář a koncepce souboru se buduje dlouhodobě a své výsledky přináší dle mého právě systematická práce. V souboru působím jako dramaturg, tudíž bych musela popřít i sama sebe, kdybych se „v tu ránu“ odklonila od nastavené cesty. A já jsem navíc přesvědčena, že kurs, který byl Martinem Doubravským udáván, byl velmi úspěšný. A mou největší výzvou a zároveň přáním je v tomto trendu důstojně pokračovat.

Bývalý šéf opery končí z důvodů selhání v komunikaci v krizových okamžicích pandemie koronaviru v divadle. Jak se k omezujícím opatřením postavíte vy? Změnily se nějak vaše plány kvůli současné krizi v kultuře?
Plány se samozřejmě mění, protože divadlo nehraje a opera může zkoušet jen ve velmi omezeném počtu. V tuto chvíli se přesunula premiéra operety Čardášová princezna, která byla původně plánována na prosinec 2020. Jak dlouho bude nouzový stav pokračovat, jak dlouho bude nutné, aby se lidé nescházeli, to nám v tuto chvíli žádný politický představitel neprozradil, takže vyčkáváme. Stejně jako celá česká kultura.

Máte za sebou řadu uznání a divadelních ocenění. Kritici často oceňují vaši invenci a schopnost ji realizovat. Vyhýbáte se tradičnímu výkladu díla. Jak pracujete s očekáváním diváků, kteří často právě ten tradiční výklad a ztvárnění vyžadují?
Uf. To je velmi těžká a komplikovaná otázka. V momentě, kdy přemýšlím o režijní koncepci, o její hlavní myšlence, o „ puzení“, které ve mně vyvolává, nedokážu k dílu přistupovat jinak než absolutně osobně. Operu stále dokola poslouchám, nechávám na sebe působit jednotlivé obrazy, které se mi posléze pojí s textem. Zkrátka v tu chvíli nekalkuluji, zda – li má být inscenace tzv. tradiční, či moderní (když už se musíme uchýlit k těmto samolepkám). Pravdou ale také je, že jsem se již setkala s úkolem, kdy jsem inscenaci připravovala s vědomím, jak by měla na publikum působit. Mohu uvést třeba konkrétní případ inscenace „liberecké“ Bohémy. Věděla jsem, že právě v onen čas je v divadle prostor na inscenaci, která nebude nikterak kontroverzní, a proto jsem k ní od začátku takto přistupovala.

Pomáhají v tom kladné recenze či uznání odborné poroty?
Ano. A lhala bych, kdybych tvrdila opak.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že chcete být jako režisérka neviditelná. Co to znamená?
To už je, myslím, velmi dávno. Přála jsem si, a myslím, že se o to snažím dodnes, aby operní postavy působily co nejvíce přirozeně. Aby jejich jevištní jednání působilo, jako by ho právě oni sami objevovali. Aby emoce společně s konáním kopírovaly skutečný život. Posléze jsem ale pochopila, že tuto ambici nemůžete uplatňovat vždy a všude. Že si s ní zkrátka nevystačíte. A že cest, jak vytvořit operní divadlo, které nebude jenom navoněné, je vícero.

Na JAMU jste studovala dirigování sboru, později také operní režii. Je to výhoda znát podrobně tyto dva obory? Nelezete si při zkoušení „do zelí“ s dirigentem?
Sbormistrovství jsem se věnovala pouze na škole, a to už pár let bude. Takže i to málo, co jsem uměla, jsem úspěšně zapomněla. Hudební vzdělání ale vnímám jako velkou výhodu, především v práci operního dramaturga, kde je vlastně nezbytné. Osobně zastávám názor, že kvalitní operní inscenace nemůže podcenit ani jednu z těchto profesí, které spolu navzájem komunikují. Já osobně mám zkušenost, že mi byl dirigent mnohokrát tím nejlepším dramaturgem, v tomto případě mluvím konkrétně o Martinu Doubravském, se kterým jsem připravovala všechny své liberecké inscenace. Také se mi v hlavě objevuje velmi často jedna zkušenost, a to s Foersterovou Evou, což bylo představení, které zastává v mém osobním CV velmi důležitou roli. Představitelka Evy, Lívia Obručník Vénosová, se k celému zkušebnímu procesu stavěla velmi pokorně a splnila mi, co mi na očích viděla. A já jsem si až po nějaké době, a také po rozhovoru s ní, uvědomila, že v některých momentech stačilo, abych ji prostě „jen“ nechala zpívat. Že víra v interpreta a v sílu hudby je stejně důležitá jako vaše schopnost interpretovat příběh.

S dětskými herci, převážně z romské komunity, jste nastudovala operu Hanse Krásy Brundibár a scénické provedení Requiem Wolfganga Amadea Mozarta. Pokračujete tato vaše práce, co vás k ní motivuje? Chystáte nějaký další společný projekt?
To už bohužel ne. Zaprvé jsem se odstěhovala z Brna a dojíždění na zkoušky bylo velice složité a zadruhé, děti vyrostly a mají, předpokládám, již úplně jiné zájmy než blbnout na zkušebně. Já však nikdy nepřestanu být vděčná Josefu Škarkovi a jeho týmu, že mě do projektu přivedl, protože pro mě osobně znamenalo brundibárovské období, překrásný čas. Doteď ve mně rezonují společné nálady a vzpomínky. A stýská se mi.

Působíte také jako dramaturgyně. Podle jakého klíče si vybíráte téma? Čím vás musí opera zaujmout, abyste se pustila do jejího inscenování?
Faktorů, které utvářejí kompletní dramaturgický plán, je vícero a vše souvisí se vším a zdaleka nezáleží pouze na tématech. Pokud se mě ale ptáte na mé osobní preference jakožto režisérky a já se ohlížím zpětně, tak mým hlavním, osobním tématem jest člověk. Ano, vím, zní to dost obyčejně a banálně. Ale člověk a jeho motivy, emoce a reakce v extrémních situacích, to jsou záležitosti, které mě upřímně zajímají. A samozřejmě je klíčová hudební materie, protože právě ona přináší ta nejdůležitější témata.

Koronavirus přerušil zkoušení, musely se odložit premiéry. Řada kulturních institucí má nejasnou budoucnost. Nastupujete na pozici šéfa opery v těžkém období. Jak podle vás bude vypadat druhá polovina sezóny? Případně ta další? Vrátí se diváci do divadel beze strachu?
Absolutně si netroufám se k epidemiologické situaci vyjadřovat, protože tomu zkrátka vůbec nerozumím a netuším, jak se budou křivky, opatření a uvolňování vyvíjet. Já jen osobně doufám, že umělci na volné noze budou státem opravdu podporování, aby jim nehrozil nějaký fatální životní krach. A aby měli možnost se posléze vrátit ke svým profesím.