Věra Vohlídalová má neobyčejně zajímavý život. Narodila se v Londýně, kde vyrůstala v táboře mezi imigranty. Když se po válce vrátila do Liberce, neuměla skoro česky. Přesto říká, že češtinu a Liberec miluje. Skoro celý svůj život zasvětila knihovnictví, její rebelantství a malý respekt k autoritám, což je prý dědictví po rodičích, jí nebyly nikdy na obtíž. Dalo by se říci, že tomu bylo spíš naopak. Když se pro něco rozhodla, stála si za tím a nepřestala, dokud toho nedosáhla. Především díky její snaze vznikla v Liberci unikátní Stavba smíření, která zahrnuje budovu Krajské vědecké knihovny a přilehlého památníku, který z části kopíruje tvar Němci vypálené židovské synagogy. O své zkušenosti se stavbou knihovny napsala knihu Na houpačce nejen s knihovnou. V současné době si můžete vyslechnout její vzpomínky na život v poválečném Liberci, které poskytla projektu Živá paměť.

Jaká byla vaše motivace při přípravě stavby nové knihovny?

My jsme chtěli postavit knihovnu 21. století. Vydupali jsme si ji ze země, protože jsme si ji sami vymysleli. Vzali jsme to nejlepších z těch moderních knihoven ve světě a opsali jsme spoustu fungujících věcí, což já nepovažuju za žádnou ostudu. Naopak člověk má umět dobré věci převzít, aby zbytečně neprocházel stejnými problémy a překážkami. Byl to obrovský projekt, se kterým se lidé těžko smiřovali včetně knihovnické obce. Bylo jen pár vizionářů, kteří měli chuť se podívat ven a něco se nového se učit.

Měla knihovna vždy místo ve společnosti?

Po vzniku Československa jsme měli nejmodernější knihovnický zákon, který přikazoval každé větší obci povinnost zřídit knihovnu. Pro obce nad 6 tisíc obyvatel platil příkaz zřizovat menšinovou knihovnu. To nikde jinde v Evropě neexistovalo.

V Liberci vznikla nejprve německá spolková knihovna v roce 1902, později česká. V roce 1919 se Němci dobrovolně dohodli, že budou odevzdávat povinný výtisk do zdejší knihovny. Po revoluci se naopak knihovny rušily. Naši předkové moc dobře věděli, že bez vzdělání nemůže stát prosperovat.

Zamluvili jsme vaši osobní motivaci pro Stavbu smíření.

Říkala jsem, že jsem zastánce spravedlnosti, lidských práv a všech menšin. Vychází to z toho, že jsem si vždycky připadala tak trochu jiná. Potom se tohle všechno promítlo do přípravy projektu na novou knihovnu. To, že vznikla knihovna takhle moderní, bylo vlastně taky tím, že já jsem měla určité vzdělání a chuť vytvořit něco, co přetrvá.

Jaký koncept knihovny jste chtěla realizovat v Liberci?

Vždycky jsem stála o to, aby byla knihovna lidská, aby tam fungoval ten lidský faktor. Samozřejmě, že je jednodušší komunikovat s člověkem za pultem, kde je chráněný. Situace se změnila, když do knihovny nastoupila politička, která nebyla vzdělaná v oboru a začala odsunovat nejprve informační centrum, pak zrušila šatnu s člověkem. Třeba v Americe jsou univerzitní knihovny naprosto propracované, aby byli uživatelé spokojeni. Jsou otevřeny nonstop, mají tam deky, kanape, aby si studenti mohli odpočinout. Třeba nejsou ty knihovny tak architektonicky zajímavé, ale všechny o něčem vypovídají.

Liberecká knihovna na tom byla stejně?

Když jsme cestovali po světě, říkala jsem si, chtěla bych té naší knihovně taky něco takového dát, i když už bylo jasně, že bude spojená se synagogou.

Jak probíhaly přípravy projektu nové knihovny?

Knihovnu jsme prosazovali už od roku 1991, ještě když jsme sídlili v budově dnešního magistrátu. Od začátku jsme chtěli postavit knihovnu novou a tak jsme začali hledat pozemek.

Kde jste všude hledali?

Zvažovali jsme pozemek židovské obce, kde bylo dříve parkoviště, další lokalita byla v parku u libereckého zámku nebo za kulturním domem. Zkrátka všechno bylo ve středu města, architekti se předháněli, kdo dřív udělá návrh, ale město si vymyslelo, že přesune magistrát do budovy, kde jsme sídlili my jako knihovna. Další lokalitou byla Frýdlantská ulice, kde teď sídlí česká správa sociálního zabezpečení.

Jak ten výběr probíhal?

Když jsme zorganizovali konferenci a pozvali jsme na ni asi 200 lidí, ještě nebylo jasné, kde bude nová knihovna stát. V den konference se konala zasedání, na kterém se to mělo rozhodnout. Já čekala za dveřmi, kde jednalo zastupitelstvo, a hosté čekali v sále, kde probíhala konference. Pak mě zavolali a řekli mi, že vybrali Frýdlantskou ulici jako nejlepší lokalitu. Když jsem to slyšela, nahrnuly se mi slzy do očí. Byla jsem hrozně nešťastná, protože jsem si myslela, že všechny ostatní lokality by byly pro knihovnu lepší. Věděla jsem, že knihovna má být dominantou, má být solitérní a vzývat lidi k návštěvě. Prostor ve Frýdlantské byl naprostý opak toho, co jsme chtěli.

Jak jste se s rozhodnutím města srovnala?

Řekla jsem dobře, na konferenci jsem oznámila, že je rozhodnuto a to byl rok 1994. Pak se ukázalo, že nejsou peníze. Dohodli jsme se tak s židovskou obcí, která stále myslela na nějaký památník, který by připomněl vypálení synagogy, že bychom tyhle dvě akce spojily.

Jak tohle spojení vzniklo?

Na jedné společné schůzi se někdo zeptal: Proč by tam vlastně nemohla být synagoga? Já si řekla proč ne a tak vznikla stavební dokumentace, která počítala se spojením knihovny a synagogy.

Jak pokračoval projekt dál?

V roce 1995 jsme měli hotovou architektonickou soutěž. Začali jsme shánět kontakty po světě a komunikovat s ministerstvem, kde se během přípravy projektu vystřídalo sedm ministrů.

Znali jste nějaké podobné případy spojení knihovny s náboženskouinstitucí?

Třeba v Hradci Králové sídlila knihovna přímo v synagoze.

Do příprav musela být zapojena spousta lidí!

Měla jsem hodně spolupracovníků, někteří z nich se bránili, někteří se mnou díky znalosti jazyků jezdili do zahraničí. Skvělou oporou byl pracovník knihovny, který měl na starost přemístění

1 200 000 svazků rozdílných publikací, které se stěhovaly až potom, co byla budova postavena.

Jak pokračovaly přípravy stavby dál?

Nejprve jsme museli přesvědčit ministerstvo, že na stavbu jsou potřeba peníze. K tomu nám pomohlo to, že stávající budova začala praskat. Dům byl hodně starý, navíc my jsme ho dost přetěžovali. Když jsme zjistili, že praskliny postupují domem, tak jsme se z toho těšili, protože jsme získali pádný argument pro přesun knihovny. Jenže v té době přišel tehdejší starosta s tím, že by se knihovna přestěhovala do chátrající budovy bývalých lázní, což bylo absurdní, protože my potřebovali prostory větší.

Ještě stále jste mi neodpověděla, jaká byla vaše vlastní motivace? Co vás nutilo pokračovat v projektu i přes všechny problémy, které během stavby nastaly?

Já jsem přišla se zadáním od ředitele, abych zlepšila uživatelské podmínky a vrátila knihovně statut státní vědecké knihovny. Když za něco vezmu a něco chci, tak prostě vím, že to dokážu. Nakonec jsem to taky dokázala. Knihovna se postavila a začala fungovat.

Proč jste nepokračovala v řízení knihovny?

Nechtěla jsem jí škodit. Bylo na mě podáno několik žalob a neodůvodněných obvinění, které všechny skončily v můj prospěch. V době dokončení stavby ale přerušily mou práci a táhly se dalších pět let. Do dneška vlastně nevím proč.