Jaroslav je zpočátku nervózní, vadí mu fotoaparát. Pak se ale rozpovídá. „Bydlím tu už dvaadvacet let. Ale to, co se tady děje v poslední době, to jsem nezažil,“ vysvětluje mnohoznačně. Nic bližšího říkat nechce. „Nejsem přece žádnej bonzák.“ Radši se ho dál neptáme a hovor se stočí na jeho životní příběh.

„Kdysi jsem měl družku a děti, ale to se potom nějak pokazilo. Už dlouho žiju sám. Dřív za mnou chodili cizí děti, které tady v domě bydlely. Snažil jsem se nějak se o ně starat,“ vypráví Jaroslav a divoce gestikuluje uprostřed své jediné místnosti.

Jeho pohled se pak na pár vteřin zastaví na obrázku visícím na zdi. Ten je prakticky jedinou výzdobou, kterou ve svém bytě má. Na zasklené a zarámované fotce je zhruba čtrnáctiletá romská dívenka.

„Třeba tady nebožka Kačenka. Ta byla jako moje dcera. Staral jsem se o ni, snažil jsem se být jí oporou, kterou neměla od svého vlastního táty. Nakonec ale dopadla holka špatně. Umřela při autonehodě,“ hlesne a v jeho očích se zalesknou slzy.

Život rozhodně nemá lehký. Bere pět a půl měsíčně důchod, po zaplacení téměř dvoutisícového nájmu mu na živobytí příliš nezbývá. Pro potraviny jezdí na kole do několik kilometrů vzdálené Chrastavy. V každém počasí. Čtyřicet korun za autobus je moc, jsou to zbytečné náklady navíc.

Okna má vymlácená a především v noci trpí zimou. „Musel jsem je zadělat prknama. Jsem v prvním patře, to se dobře trefuje,“ povzdechne si. „V noci je to těžké. Když ale na sebe navleču všechno oblečení a přikryju se dekama, tak to v té posteli nějak přežiju,“ uzavírá své vyprávění Jaroslav.