Liberecko Jít na houby se Zdeňkem Peldou znamená zapomenout všechno, co o nich víte a nebo jste slyšeli. Otevře se pro vás nový fascinující svět, v němž už dávno neplatí, že „radiátory“, neboli lupeny na spodku klobouků značí prašivku a že každá muchomůrka je jedovatá.

Se Zdeňkem Peldou, v současnosti na Liberecku mediálně nejznámějším mykologem, jsme vyrazili na houby do lesů poblíž Hamru na Jezeře, kde jak říká to má za čtyři desetiletí aktivního houbaření prochozené a ví takzvaně o každém pařezu. Ví také, kde jaký druh hub roste, jeho znalost terénu je dokonce tak dobrá, že některé ještě malé plodnice si nechává na „později“, jak sám říká.

„Tuhle netrhejte, tu si nechám na sobotu,“ zadrží moji ruku, když se shýbám pro houbu, jejíž název neznám. Záhy se dozvídám, že je to klouzek kravský. Na pohled nenápadná houba spadá pro mnoho amatérů do kategorie „nejedlých“, Zdeněk Pelda mi však vysvětluje, že je to chutná houba. Ten den v jeho košíky zmizí klouzků kravských ještě celá řada.

Lovec beze zbraně

O pár metrů dál míjíme muchomůrku červenou, druh, který většina z nás nechá bez povšimnutí. Ne tak Zdeněk Pelda. Z batohu vytahuje fotoaparát a pokleká do trávy. „Nádherná houba,“ mumlá si pro sebe, když rukama čistí okolí, aby kompozice snímku byla správná. Plodnici snad dvě minuty láskyplně opiplává, jako by našel nejvzácnější druh.

Nastává první okamžik, kdy si všímám, že Pelda se od obyčejného houbaře velmi liší. Do lesa nechodí drancovat a sbírat vše, co se dá sníst. Chodí sem relaxovat, tvořit a když přitom najde nějakou tu jedlou houbu, je to jen příjemný bonus.

„Za svým předchozím životem jsem udělal tlustou čáru a je to dobře. Konečně jsem dospěl do bodu, kdy se můžu věnovat tomu, co mě baví a co mám rád,“ svěřuje se Pelda, který do roku 2010 pracoval jako ředitel chrastavského výchovného ústavu. Za 26 let zde zažil desítky mladistvých vrahů a snad i to bylo impulsem, aby klid hledal po lesích. Po „polepšovně“ se mu nestýská, přestože se zde stal velmi populárním a jeho odchod nesli chovanci velmi emotivně. Ostatně, mnoho z nich „nakazil“ láskou k mykologii a houbové pokrmy tradičně zdobily vánoční tabuli v chrastavském ústavu.

Focení je jeho druhý velký koníček. Bez stativu do lesa ani nevyráží. Makrofotografie z lesních výprav nahrává na svůj blog nebo na houbařské stránky na internetu, kde o nich plamenně diskutuje s ostatními houbaři.

Houby? Ty jím denně

Procházet se Zdeňkem Peldou les je zážitek na hodně dlouhou dobu. Kdo by si ale myslel, že budete poučováni a nachytáváni na banalitách (což by pro něj nebyl problém), splete se. Spíš začnete objevovat svět, který tam někde v pozadí čekal na pozornost, již jste mu dosud nevěnovali.

„Já mám tu výhodu, že houby umím nalézat, poznávat, umím je zpracovávat, vařit a rád je také jím,“ říká se smíchem, když se ho ptám, co říká na houbaře, kteří houby nejedí. V sezóně, jak mi potvrzuje, jí houbové pokrmy denně. A metráky jich zamrazí, usuší a nebo naloží a zavaří. S houbami v nálevu pak soutěží s ostatními houbaři, kteří tuto královskou disciplínu každoročně absolvují.

Houby se naučil poznávat jako samouk. Když se táži, kde v hlavě má ty houbařské atlasy uloženy, zastaví mě uprostřed věty. „V českých lesích natrefíte na řádově tisícovku hub. To není zase tak vysoké číslo, když uvážíte, že dnes třeba čtyřleté děti umějí poznat stovku značek automobilů,“ zvedá varovně prst. „A hlavně, ty houby se neustále točí, narážíte pořád na ty stejné. Za čas vám to přejde do krve,“ chlácholí mě, když už asi podesáté nerozpoznám jakousi holubinku.

Dovede být ale i ryze praktickým houbařem. To když mi potvrzuje, že nejčastější houba, na kterou narážíme, je nejedlá. „Když je něčeho v lese moc, obvykle je to k ničemu,“ svěřuje se mi se svým „murphyovským“ příslovím.

Software v hlavě

Strach, že jednoho dne někdo vyrobí počítačový program, který bude určovat nalezené houby, Zdeněk Pelda nemá. Tvrdí totiž, že něco takového není možné.

„Takový software mám v hlavě. Když musím určit houbu, potřebuji vědět nejen jak vypadá, ale kde a kdy byla nalezena, potřebuji znát další okolnosti. Tohle bude ještě hodně dlouho doménou lidí,“ je přesvědčen. Houbový software, o kterém hovoří, běží Peldovi v hlavě někdy nepřetržitě. To když dělá rádce a pomocníka, za kterým chodí lidé, kteří z lesa přinesli neznámé úlovky. Někdy funguje i jako „přítel na telefonu“.

„Mám štěstí, v životě jsem nikdy nikomu neporadil blbě. A hlavně mám zásadu, že některé druhy prostě nesbírám, i když jsou jedlé,“ překvapivě tvrdí mykolog.

V lese s ním zažijete kromě poučení i nesmírnou zábavu. To když vypráví, jak kvůli houbám málem vyhořel nebo vytopil byt. Nebojí se přiznat, že jednou se houbami i přiotrávil. „Sousedka přinesla večer nějakou houbu, chtěla ji určit. Já na to neviděl, kousíček jsem si kousl. Protože to bylo doma, bylo mi blbé to vyplivnout na zem jako v lese a sousto jsem polknul. No a v noci jsem si užil své,“ vzpomíná se s smíchem na svoji patrně poslední degustaci hřiba satana.

Popularita nese ovoce

Osvěta, kterou každoročně díky Peldovi a jemu podobným proniká skrze média mezi lidi, již nese svoje ovoce. A ne vždy takové, jaké by mykologům bylo po chuti. Lidé dělají velké nájezdy do lesa a seberou i to, co by dříve nechali být. Například vzácného sýrovce, vynikající parazitickou houbu rostoucí na stromě. „Už jsme ji tak zpopularizovali, že ji lidé poznávají a sbírají,“ dokládá Zdeněk Pelda.

Společný výlet z lesa je zakončen tvorbou houbového guláše (to už bez Zdeňka Peldy). Skončilo v něm 8 druhů! Poslední odstavec tohoto článku je dopisován, zatímco kouřící a vonící hmota se přesouvá na talíř. Houbové orgie mohou začít!