Bylo jí sotva pět, když její rodiče uprchli v roce 1939 z pohraničního Liberce do Prahy. Tam se snažili žádat o vízum do USA. Jako Židé chtěli co nejdál od nacistů. „Bylo to hrozné. Nikde nás nechtěli přijmout. Z Prahy jsme odešli pěšky do Maďarska, kde byla provdána otcova sestra. Jenže svojí přítomností jsme je ohrožovali na životě, takže jsme po čase odešli tajně do Jugoslávie. Při brodění řeky nás zatkli a mě oddělili od rodičů. Po čase nás jako rodinu dali opět dohromady a my jsme rok táhli Jugoslávií z místa na místo. Odevšud nás hnali pryč, nikdo nechtěl uprchlíkům pomoct. Po roce v Jugoslávii jsme konečně dostali víza do Ameriky a tak jsme se přes Bulharsko dostali do Moskvy a odtamtud transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku. Na to nikdy nezapomenu. Deset dní v tom vagóně bylo strašlivých. Pak jsme lodí za obrovského tajfunu dopluli do Japonska. Mezitím nám ale vypršela platnost víza do USA a tak jsme zase uvízli. Teprve po šesti měsících jsme se odtamtud dostali do Chicaga," popisuje své neradostné dětství liberecká rodačka Eva Lichtenberg. Přesto měla štěstí. Její strýc, teta a sestřenice Fischlovi, kteří s nimi také uprchli z Liberce, zahynuli v Jugoslávii při německém náletu.

JINÝ ROZMĚR

Fischlovi bydleli v dnešní ulici Na Okruhu nad dolními kasárnami. Teď jejich osud připomenou na chodníku před jejich bývalým domem tři Kameny zmizelých. Celkem jich je od včerejška po Liberci devatenáct. Na každém je jméno konkrétního člověka, datum deportace i zavraždění. „Po světě se těmto kamenům říká Stolpersteiny, německy stolpen znamená klopýtnout. Každý, kdo o ně škobrtne a skloní se k nim, tak de facto skládá pomyslnou poklonu všem obětem holocaustu," vysvětluje předseda Židovské obce v Liberci Michal Hron.

Stolpersteiny začal po světě rozmísťovat německý umělec Günter Demnig. Do Liberce ovšem z časových důvodů nemohl přijet a tak má město pod Ještědem vlastní verzi těchto kamenů.

„Liší se rozměrem, Stolpersteiny mají rozměr 10 x 10 cm, naše jsou 15 x 15 cm. Myšlenka je však stejná. Druhá světová válka přinesla průmyslové vraždění lidí. Kameny oproti tomu připomínají osudy jednotlivců, na kterých se dá lépe pochopit celá ta hrůza," dodal Hron.

„Všichni vědí, že během druhé světové války zahynulo v koncentračních táborech 6 milionů Židů. Ale to je tak nepředstavitelné číslo, téměř abstraktní. Oproti tomu příběhy jednotlivců řeknou lidem mnohem víc a nedají tak zapomenout," vyzdvihl význam Kamenů zmizelých i tajemník Federace židovských obcí v ČR Tomáš Kraus.

19 JMEN, 8 ULIC

Freundovi, Königsteinovi, Steinerovi, Bendovi, Ledererovi, Taussigovi, Fischlovi, Sommer, Basche. Jména libereckých Židů, které teď kameny připomínají. Najdete je v osmi libereckých ulicích na místě jejich poslední adresy. „Je tam jméno i mojí kamarádky Hanny Taussigové, zavraždili ji v Osvětimi, bylo jí osm let. Jeden kámen připomíná i moji babičku Josefínu Ledererovou. Utekla s námi z Liberce, ale ve sběrném táboře v Lysé musela do transportu. Zahynula v Treblince," říká poslední Žid, který se v Liberci před válkou narodil a zase se do něj vrátil, Pavel Jelínek. I po 71 letech od konce války je na jeho hlase znát rozechvění a smutek. Před válkou v Liberci žilo zhruba 1400 Židů, po válce se vrátilo jen 37 z nich. Koho nezavraždili v koncentračních táborech, ten utekl do ciziny a už se nevrátil. Dva z kamenů jsou i před libereckým divadlem F. X. Šaldy. Připomínají jeho dva židovské předválečné ředitele Friedricha Sommera a Oskara Basche, který mimo jiné uvedl poprvé na scéně libereckého divadla Smetanovu operu Dalibor.

„Díky Kamenům zmizelých se může na oběti nacistů vzpomínat nejen při oficiálních akcích, ale pořád. Každé klopýtnutí bude jejich připomínkou. I proto jsem rád, že v Liberci tyto kameny máme. Minulost nesmí být zapomenuta," řekl primátor Tibor Batthyány.