Co vás přimělo ke vstupu do politiky, k tomu, že jste začal ovlivňovat věci veřejné?
Protože jsem se jako učitel nudil, měl jsem hodně volného času. Šlo mi o tohle: Frýdlantsko mělo po roce 1989 ohromnou příležitost k rozvoji. Já se vždycky do něčeho tak trochu cpal. Odmala jsem jezdil na výlety na Frýdlantsko a vždycky se mi tady líbilo. Když chcete pomoci, je lepší být tam, kde se „hází lopatou“ a nějakým způsobem se spolupodílet na řízení toho házení lopatou. Lepší než čekat, co se stane. Když se hází lopatou, utíkám, abych byl jeden z prvních. Chci vědět, kam se hází a proč.

V praxi to vypadalo jak?
Po revoluci jsem chodil skoro na všechna veřejná zastupitelstva, a protože jsem nevěděl, jak funguje jednací řád, tak jsem pořád diskutoval a všechno jsem komentoval.

Splnila politika vaše očekávání, s kterým jste do ní jako velmi mladý vstupoval ?
Já jsem to tenkrát v těch pětadvaceti nevnímal jako vstup do politiky. Komunální politika na vesnici totiž není politika. To je o zajištění věcí, které je třeba udělat. Tenkrát nebyla ve všech částech Višňové voda, nefungovali standardně hasiči… pro všechno bylo třeba jezdit do Prahy. Nebyly ani kraje, pouze okresní úřady. A paní starostka Matušková byla velmi dobrá učitelka, něco jako moje maminka.

Co jste si pro svůj dospělý život odnesl od rodičů?
Z domova jsem měl „zadřené“ vysoké pracovní nasazení, táta hodně pracoval a rodiče nás nutili se neflákat. Maminka pracovala jako sekretářka, táta dělal montážního technologa. Už odmalička mi vštěpovali, že za všechno musím být zodpovědný sám. Když se mi něco nelíbí, tak pro to musím něco udělat. Jednou jsem jel na výlet a táta mi zapomněl něco do batohu zabalit. Dovolil jsem si mu to vytknout. Když jsme se vrátili, povídá: „Tak takhle vypadá batoh zabalený na den, takhle na víkend a takhle na týden. Tak si to zapamatuj, protože odteď si balíš sám.“

Jak jste se ocitl na zemědělském učilišti?
Ve čtrnácti, kdy jsem si vybíral střední školu, jsem měl dost omezený výběr, protože táta vystoupil v roce 1969 z KSČ. Přestože jsem se dobře učil, tak třeba lesnická škola v Trutnově pro mě byla bez šancí. Táta chtěl, abych šel na strojní průmyslovku. Když jsem se tam šel podívat, dýchl na mě příšerný smrad strojního oleje a uniformita… úplně se mi to eklovalo. Tak jsem řekl, že chci do Frýdlantu na zemědělku. Maminka mi řekla, že agronom není žádné hlazení kytiček, ale tvrdá práce s lidmi. Uvědomil jsem si, že to bude asi to pravé ořechové.

A bylo?
Agronoma jsem začal dělat, když mi bylo devatenáct. A měl jsem se srovnat s lidmi, kteří by mi mohli dělat prarodiče. Vzhledem k tomu, že se dodnes zdravíme, tak myslím, že to bylo dobré. Možná dar určité míry sociální inteligencie. Člověk nemůže jít do žádné diskuze s tím, že má a priori pravdu.

Jako je Frýdlant odříznutý od zbytku kraje, je Višňová odříznutá od Frýdlantu. To vás tak lákají zapadlé kouty? Pociťujete nějakou odstrčenost od Liberce?
Odstrčenost nepociťuji. Já si vždycky vzpomenu na rodiče. Ještě když jsem byl na učilišti, přišli nám z Nového Města pod Smrkem nabídnout stipendium. Zmínil jsem se o tom doma, oni ať do toho jdu, že mi ty peníze budou ukládat. Já se zděsil, Nové Město je … Rodiče mi říkali: Když půjdeš na statek do Prahy nebo do družstva k Turnovu, tam je spousta dobrých lidí a i když budeš trochu dobrý, může se Ti stát, že tě budou tlačit do toho, abys moc nevyrost, a budou tě tlačit do KSČ. V Novém Městě budeš mít spoustu příležitostí se něco naučit.

Lidé na Frýdlantsku mnohdy příležitosti nevidí. Vnímají, co je tady špatně, co jim komplikuje život. Ale každá ta komplikace je svým způsobem výzva. Dnes si málokdo umí představit, že se dá odjet na tři týdny někam, kde neteče voda, kde je jenom potok, kde je jenom suchý záchod. Takové byly moje tábory a bylo to moc fajn. A já vím, že jsem schopen přežít stejně tak se stokorunou, jako s deseti tisíci.

To je vaše krédo?
Lidé, kteří žijí za Albrechticemi, mají nárok na stejné podmínky k životu, jako mají lidé v celé zemi. Já ale vnímám kvalitu života trochu jinak - mohu pustit své děti za na zahradu a nemusím se bát,že tam číhá pedofil nebo je přejede auto. Maximálně si roztrhnou pusu o malinu. Když jdeme do lesa, je tam klid. Celou zimu nám chodí na zahradu srnky … ale když nám někdo bere gympl, to je jiná. Těch 25 tisíc lidí má nárok, aby tady gympl měli. Nebo kvalitní pitnou vodu, i když na jednom km vodovodního řádu máme v přeneseném slova smyslu napojených sto lidí, zatímco v Praze je to 10 000.

Takže vaše priorita je zajistit, aby se tu lidem žilo normálně?
Přesně tak.

Vyjmenoval jste řadu pozitiv života ve frýdlantském výběžku. Jsou pro vás nějaké mínusy?
Pro nás jsou mínusy v tom, že když stát dalzahraniční firmě v 90. letech daňovou výhodu, aby sem šla, tak v momentě, kdy ta úleva přestane platit, firma odejde a 150 lidí přijde o práci. Když o práci přijde 150 lidí v Liberci, prostě se přesunou do jiné fabriky. Ale tady se ta práce už nevrátí. Lidé odsud musí odjíždět od dětí, třeba na třísměnný provoz. Trpí tím mezilidské vztahy, lidé jsou hodně unavení, není čas na spolkový život. A když tu nebude kvalita života, mezi níž gymnázium patří, tak nastane rozhodování: když už dítě jezdí na gympl do Liberce a já tam pracuji, tak proč bych tady bydlel… Ten trend je jasný, lidé vyklízejí vesnice a stahují se do center jako je Nové Město pod Smrkem, Hejnice, Raspenava, Frýdlant, nebo se sunou blíž k Albrechticím. Tam se hodně staví.

A co se přimknout k Polsku, je to skoro blíž než do Liberce?
V této době, kdy existuje společná Evropa, jde o spojené nádoby. Když je levněji tady, jezdí Poláci sem, když je levněji v Polsku, jezdí se za nákupy tam. Ale bohužel těch 40 roků tu napáchalo strašnou spoustu zla. Nevím, jak dlouho to bude trvat, než začneme fungovat jako přirozený mikroregion. Pak se lidi budou normálně potkávat. Na Šluknovsku už je třeba normální uzavírat manželství mezi Čechy a Němci. Tady nyní moc ne i když v minulosti to fungovalo lépe. Vzhledem k tomu, že tady je stále ta stigmatizace dvojího vyhnání, tak bohužel, lidi, kteří mají potenciál ty vztahy narovnávat, sem buď dojíždějí a nepřespávají tady, nebo odsud odcházejí a nevracejí se sem.

Ti opravdoví místní nemají zájem?
Moc ne. Spolků, které by spolu mohly fungovat na bázi dvoustranných „mezinárodních“ vztahů, je málo. V Polsku mají ohromnou výhodu, protože v jejich příhraničí jsou velké firmy, elektrárna, hnědouhelný revír, čedičové lomy – ty tento spolkový život podporují. Třeba když mají dožínky, je to úžasné. Poláci mají v sobě víc toho družného slovanství, když tam se pomyslně vystřelí do vzduchu a všichni se mají veselit, tak se všichni veselí. To my neumíme.

Chodí konkrétně za vámi lidé se svými „malými“ problémy“? A nejste už po těch letech otupělý?
Ne, já to mám nastavené tak, že starosta je tu pro lidi. To mě naplňuje, to je poslání komunální politiky, na rozdíl od té „velké“. Je to na jednu stranu ohromná příležitost, na druhou je to i nebezpečné, když někoho naštvete. Může si to s vámi přijít vyřídit naprosto po chlapsku – bác.

Už se vám to stalo?
Jasně. Ne tady, ve Višňové.

Byl jste v právu?
Já jsem vědomě nikomu nikdy neuškodil. Bylo to při povodni v roce 2002, stáli jsme po kolena ve vodě a já jsem telefonoval. On měl pocit, že bych měl dělat něco jiného. Pak přišel, že se omlouvá.

A vy jste mu odpustil?
Já to téměř nikdy neberu osobně. Mám několik sociálních rolí, od té primární, rodinné, až po tu starostovskou. Dokážu to oddělit.

Jak odpočíváte?
Málo. Nestíhám. Teď jsme byli na dovolené na lyžích. Ale máme dvě malé děti, dvojčata. Já se snažím pomoci manželce, aby se alespoň v noci vyspala, tak k holkám vstávám. Vloni jsem skoro nejezdil na kole, na lyžích jsem byl jenom 3x, na běžkách ani jednou. Jinak mě baví výlety, procházky, to kolo – byly roky, kdy jsem měl naježděno 2 – 3 tisíce km. Hraji na kytaru, občas „zabékám“, zpívat umím. A ten spinning, který mi v Liberci vyhovuje, je permanentně obsazený, takže když si nestihnu ráno 20. V měsíci zavolat, tak mám smůlu.

Vy nemáte protekci?
Cože? Já protekci nikdy nepoužívám, neuplatňuji. Je tu tendence, když přijdu do Liedlu a postavím se k pokladně, někdo řekne: Jé, pane starosto, pojďte dopředu. Nejdu.

Co vás ze „starostovských činností“ baví nejvíce?
Když se něco nového buduje. Dostali jsme peníze z regionálního operačního programu na rekonstrukci náměstí, to jsem se vyloženě těšil, až nám tady pod okny začnou stavět. Mám velkou radost, že jsme si pronajali frýdlantský betlém a skoro opravený park. A vůbec největší, že se nám podařilo po nějakých šedesáti letech vrátit do města sochu Albrechta z Valdštejna. Na konci volebního období snad bude celé centrum opravené a krásné.

Budete znovu kandidovat? Umíte si sebe představit jako doživotního starostu?
Ještě nevím, ale kandidovat asi budu. Ale jinak si myslím, že by to člověk měl dělat tak maximálně tři volební období, po které je schopen s invencí městu něco přinést. Zatím mě to ale tak naplňuje, že o tom nepřemýšlím. Může se ale stát, že něco zkazím. Že za tu dobu bude v ODS, za kterou kandiduji, něco tak špatně, že už nebude šance…

Pak z ní můžete vystoupit…?
Ne. Já vstoupil do ODS v roce 2006. A chtěl jsem mnohem dříve, jenomže to jsem dělal ředitele školy a připadalo mi nepatřičné to dělat s fiktivní podporou někoho. Pro mě ODS znamená určitý symbol, ukázněnost, má standardní strukturu, ve které by se politika měla dělat.

Trochu mě překvapujete, že dáváte výš členství ve straně než komunální politiku?
Pro mě je nejdůležitější nezpronevěřit se sám sobě, ale hlavně voličům. A nedělat účelové kroky. V roce 2006 někteří mí političtí kolegové museli volit, buď odchod ze strany, nebo z funkce. Myslím, že čistší je odejít z funkce, protože někdo mi dal mandát jako osobnosti i lídrovi nějaké strany. Kdybych ze strany odešel, tak ne proto, abych dělal znovu starostu, ale proto, že s ní nebudu umět vnitřně fungovat.

Jaké jsou vaše vize Frýdlantu?
Chci, aby Frýdlant byl sebevědomým, hrdým a krásným centrem regionu.

Jak se dodá městu sebevědomí?
To je v lidech. Třeba tím, že organizujeme Valdštejnské slavnosti. Lidi poznají, že je mnohem důležitější jak žijí, než kde žijí. Přestanou řešit žabomyší války.

Dokážete to podsunout lidem?
Chtěl bych, aby pochopili, že když je někdo jiný, není a priori divný. K tomu slouží Valdštejnské slavnosti, Jazzová dílna a podobně.

Jak byste chtěl, aby Frýdlant vypadal za sto let?
Aby to bylo hezké úpravné město, kde budou moci lidé chodit do školy, kde budou mít zaměstnání, kde budou fungovat standardní služby. Bude tu krásná radnice, kde bude muzeum a park, bude tu relativně čisté životní prostředí. Bude se moci chodit dál do Jizerek, kde bude více stromů než teď. Dál se budeme potýkat s takovými událostmi, jako je velká voda, protože ta vždycky přijde. Bude fungovat stát, který nyní spoustu věcí valí na obce a nedává jim zdroje, jak to řešit.

Je budoucnost města i v turistickém ruchu?
Jsou tu ohromné rezervy. V produktivitě práce, ve všem. Tady jsou lidé zvyklí žít na dluh. Viděl jsem ve světě poměrně hodně. A všude je chleba o dvou kůrkách. Máme třeba příbuzné v Německu, a ti trpí nedostatkem soukromí. Je tam moc lidí. Dívají se na ně z oken, potkávají je při venčení psa a i když odjedou 50 km za město, tak ani tam nejsou sami. Oni když sem přijedou, tak odpočívají, užívají si klidu. Můj brácha bydlel v Praze pod Nuselským mostem. Když sem přijel, tak se v noci budil tichem.

Dan Ramzer

- Narodil se v r. 1969 v Liberci, ve Frýdlantě vystudoval zemědělské učiliště a poté střední a vysokou školu zemědělskou
- Pracoval jako agronom, od roku 1992 jako učitel a mistr odborné výchovy
- V roce 1999 vyhrál konkurz na ředitele učiliště
- Mezi roky 1994–2006 byl místostarostou ve Višňové
- Od roku 2006 byl místostarosta a poté starosta Frýdlantu, vloni byl opět zvolen
- Je ženatý, má tři děti