Svým dílem, které spojuje estetiku i techniku se zařadil mezi nejvýznamnější české architekty poválečného období a svojí skromností a odvahou inspiroval celou generaci architektů, kteří spolu s ním pracovali v architektonickém studiu SIAL. Kromě všech vyjmenovaných rolí byl Karel Hubáček i hrdým otcem a dědečkem. Se svým vnukem Petrem trávil čas, jezdili na na rodinné dovolené či spolu chodili na ryby, protože Karel Hubáček byl i vášnivým rybářem. „V létě mě brával jako třináctiletého kluka na ryby s sebou. Hodně jsme si spolu povídali a pak třeba dlouhou dobu mlčeli, s dědou se dalo krásně mlčet. Vyzařoval z něho klid,“ řekl v rozhovoru pro Deník Petr Hubáček.

Jste nositelem jména, které znají minimálně obyvatelé Liberce. Stávalo se vám, že vás lidé poznali a spojili si vaše jméno se slavným dědečkem?

Ano, stávalo se mi to, hlavně ke konci střední školy, kdy jsem začal hrát s kapelami. Byl jsem vcelku vidět, tak si moje jméno začali lidé spojovat se jménem dědy. Nastala tak situace, kdy jsem pochopil, že nést odkaz někoho známého, který je brán jako pozitivní, není úplně jednoduché. Člověk se nemůže dělat, co chce. Vše je pevně svázané s jeho minulostí a i s jeho budoucností. Co udělá, bude použito proti němu nebo pro ten odkaz. Je to velká odpovědnost.

V tom mládí to není úplně lehké, člověk hledá sám sebe, někdy rebeluje. Cítil jste kvůli tomu odkazu nějaký tlak ze strany veřejnosti?

Já jsem byl volnomyšlenkář a stále jsem, takže jsem si z toho hlavu v tomto směru tolik nedělal. Dokud se mi to nezačalo projevovat v životě tak tvrdě, že mě to začalo velmi bolet. Pak jsem teprve pochopil, že vlastně spousta lidí si ve svobodné zemi může dělat, co chce, do takové míry, kde začíná svoboda toho dalšího. Když nesete takový odkaz, jste majetkem společnosti a je velmi složité si pozici uhájit v těch věcech, které chcete dělat a nejsou společností vnímány dejme tomu jako správné. Jste neustále vazalem společenského úzus podle pravidel, které se zrovna nosí.

Vy jste v městě pod Ještědem zůstal, vydal jste se ve stopách dědečka?

Ne, vůbec jsem nestudoval architekturu nebo obdobný obor. V Plzni jsme studoval hudbu a psychologii, oba obory mě zajímaly a tíhnul jsem k nim. Děda mi také řekl větu, která mě nepřímo nasměrovala ke studiu psychologie, a která byla výrokem filozofa Josefa Šafaříka. Ale od dědy jsem ji slyšel poprvé: "Člověk je mašina, ve které straší." Od té doby mě to pohánělo k tomu, abych přemýšlel, co se v člověku děje, k filozofii, duchovnímu životu. Architekturu vnímám jako koníčka, jsem laik. A opět to je zásluhou dědy, který mě učil nepřemýšlet o slohu, ale dívat se, vnímat a vyjadřovat pocit, jakým na mě stavba působí. Učil mě takhle vnímat architekturu jako celek, nejen samotné stavby, ale i zahrady, prostředí.

Máte nějakou silnou vzpomínku, která se vám vybaví, když zazní jméno Karel Hubáček?

Vybaví se mi klidná duše vyzařující pohodu a klid. Děda byl nekonfliktní, nehádavý člověk. Když jsme spolu jezdili na rodinné dovolené, debatovali jsme spolu. Pro mě to bylo velmi hodnotné, pochopil jsem ty věci, které mi děda říkal, až později, kdy se mi to propojilo s danou životní etapou. V létě mě brával jako třináctiletého kluka na ryby s sebou. Hodně jsme si spolu povídali a pak třeba dlouhou dobu mlčeli, s dědou se dalo krásně mlčet.

Působí to na mě, že jste s dědečkem trávil dost času, že?

Určitě a jsem za to rád. Děda mě i hlídal. Pamatuji si, že mi četl pohádky před spaním. Doteď si vybavuji pohádku o brouku Bubuhoukovi, kterou povídal příjemným hlasem a dokázal navodit atmosféru. Byl to citlivý člověk.

Myslíte si, že si v regionu dostatečně vážíme jeho odkazu?

Teď je naprosto perfektní. Dělá se to profesionálně a za to všem zapojeným velice děkuji. Určitě si to děda zaslouží. Budu rád, když ten odkaz sdělí to, co má.

Mohlo by vás zajímat: Jak vyzrát na počasí? Musí se přizpůsobit člověk, říká šéf Skiareálu Harrachov

Zdroj: Sedlák Jan