Ačkoliv se v dřívějších dobách přistupovalo k štědrovečernímu stolu s mnohem skromnějšími nároky než dnes, o to větší důraz se kladl na obřadnost.„V prostředí pojizerských vesnic se konzumovala jídla sváteční i velmi prostá, ale tabule měla vždy několik chodů. Čím víc chodů, tím více mandelů napřesrok ve stodole, byť se podávaly jen polévky, kaše nebo koláče," vysvětluje etnografka Vladimíra Jakouběová ve své populární kuchařce V babiččině kuchyni od Tří králů do Vánoc.

Prvním chodem bylo krajové pečivo oplatky, vdolky či třeba jen kousek chleba potřený medem, česnekem a bylinami. To vše mělo chránit před nemocemi. Následovala polévka. „Na konci 18. století nahradila tradiční polévku z jiker bramboračka s houbami či hrachovka. Hlavním štědrovečerním jídlem byl kucmoch z hrachu nebo obilná kaše. Zrno mělo význam nového života a hrachová kaše neměla být slaná a mastná, aby symbolizovala trpký Ježíšův kalich, ale většinou se podávala omaštěná sádlem a s osmaženou cibulkou," popisuje zvyky předků etnografka.

Na štědrovečerním stole se objevovala i sladká kaše z jáhel oslazená medem.

„Ryba jako postní jídlo dominovala na vánočním stole už od středověku, po zničení rybníků během třicetileté války ji v mnoha krajích nahradily právě obilné pokrmy a na jídelníček se znovu vrací až v 19. století, připomíná Vladimíra Jakouběová.

Tradičním pokrmem v Podkrkonoší byl houbovník, či hubník, který se v mnoha rodinách připravuje ještě dnes. Houby měly symbolizovat štěstí v rodině. Připravoval se s hub, žemlí, mléka, vajec a někde se do něj přidávalo i uzené maso. Podle Jakouběové se k němu v některých místech v Pojizeří podávalo červené zelí. To mělo chránit před zimnicí.

Nedílnou součástí štědrovečerního stolu byla samozřejmě i vánočka. Měla vydržet až do Nového roku, proto se do ní přidávalo máslo či sádlo a sloužila i jako koleda. Zapletené pečivo mělo symbolizovat soudržnost rodiny. Oblíbené bylo i pečivo zvané peciválka, které se polévalo horkým mlékem či sladkou omáčkou se sušenými švestkami a křížalami. Někde se jí říkalo prachanda, jinde svárka, protože měla symbolizovat svornost. Klasický jídelníček, který přetrval do dnešních dnů, se ustálil na začátku 20. století. „Sestával z rybí či hrachové polévky, kapra na modro nebo smaženého a bramborového salátu. Bílé klobásy přibyly v polovině 20. století a teprve po válce přibyly k menu řízky a kuřata," doplňuje Vladimíra Jakouběová ve své kuchařce.