Monte Samila tak čeští horolezci pojmenovali vrchol na Antarktidě ležící na ostrově Anvers v oblasti Palmer Archipelago, na který prvně v historii vystoupal člověk. Dvanáctihodinovou cestu k němu nazvali „Abdulova ohnivá lýtka".

„Abdul. Tak jsme říkali Zdeňkovi Hrubému, který nedávno tragicky zahynul při výstupu na osmitisícovku (Deník o smrti šéfa českých horolezců, jež má symbolický hrob na cintorínu ve Skaláku v Českém ráji, informoval). Byl to náš kamarád a původně měl na Antarktidu vyrazit s námi. Cestu jsme pojmenovali na jeho počest," vylíčil jeden z nejlepších evropských horolezců Mára Holeček na přednášce na Rampě v Jablonci nad Nisou.

Expedici na Antarktidu plánovala parta nadšenců (mezi nimi je také primář gastroenterologického oddělení z Jablonce nad Nisou Vladimír Nosek) asi šest let.

„Když konečně nastal den odjezdu, tak jsme si uvědomili, že jsme nemalé peníze poslali virtuálnímu člověku. Netušili jsme, zda vůbec existuje. Některé z nás z toho přepadla deprese. Jaká to byla úleva, když jsme dorazili k jachtě s kapitánem, který nás měl přepravit pod vrcholy," podělil se o své pocity Nosek.

Zážitky z expedice popisují horolezci převážně jako ohromnou srandu. Posluchač má chvílemi pocit, že se na Antarktidu vydala banda alkoholiků, kteří nedokáží vylézt ani na kopec za barákem.

„Kapitán jachty Steve nám také přestával věřit, že jsme horolezci. Když viděl, jak do sebe lijeme litry vína a nemáme v podstatě žádný plán, tak bědoval a promlouval nám do duše. Prý jsme v pití alkoholu překonali Rusy, Ukrajince i Poláky," přiznal Mára Holeček.

Důvěru a respekt si výprava nakonec získala. „Mé sny se naplnily až po okraj a porovnání s realitou rozhodně předčilo i ten nejsladší z nich. Chtěl jsem vidět na vlastní kukadla drsnou antarktickou přírodu, kde slunce na půl roku nezapadá, plout malou plachetnicí přes bouřlivého Drakea, lézt v panenských stěnách vyrůstajících přímo z vody a dělat první kroky v bělostném sněhu," vypráví Holeček.

Prvovýstup na Monte Samilu (1500 m n. m.) stál za to. Čekání na přízeň počasí se vyplatilo. „Nechyběly pády lavin, průchod rozbitým ledovcem, jehož tmavé útroby táhly náš ustrašený pohled, prokopávání sněhovou převějí, kolmé ledové frkance, vzdušné úseky ve sněhových varhanách bez možnosti sebemenšího zajištění a závěrečné třicetimetrové slanění z okrajového séraku přímo na lodní palubu," popsali Holeček s Noskem.

Před odjezdem si plánovali, že toho vylezou daleko víc, ale bylo teplo a lezení na rozbředlém sněhu by byla sebevražda.

„Měli jsme tak dost volna, na vodě jsme strávili měsíc. mohli jsme se tedy kochat faunou a můžu vám říct, že tučňáci vůbec nejsou roztomilí. Jejich kolébání je trapné a všude jsou od nich zapáchající výkaly," pomluvil zvířata Holeček.