Přesto, že zkraje týdne, když jsme spolu mluvily, trpěla bolestí krční páteře, ani na okamžik nezmínila možnost, že by na čtvrteční setkání do Literární kavárny u Fryče v Liberci a na odpolední do jablonecké Městské knihovny nepřijela. „Kontakt se čtenáři je vždycky úžasný. Oni se těší na mě a já na ně,“ říká dvaaosmdesátiletá herečka, televizní a rozhlasová hlasatelka a zároveň autorka knihy Nejsem žádná lvice Kamila Moučková.

Vaše knížka patří do kategorie memoárových. Co člověka vede k takovému bilancování? Potřeba uspořádat dějiny svého života, zrekapitulovat životní prohry, výhry, nebo i touha předat určité poselství či životní zkušenost?
Asi trochu ano, i když se přiznám, že strašně nerada poučuji. Ostatně si nemyslím, že stáří nutně znamená moudrost. Spíš poučenost. Člověk zkrátka za dvaaosmdesát let poznal víc, než ví ve dvaceti. Tím, že jsem popsala svůj život i s jeho „průsery“, ale i snahou dívat se vždycky na život pozitivně, jsem snad odvedla kus práce pro lidi, co stárnou, sedí s rukama v klíně a jen tak čekají na smrt. Jsem přesvědčena, že člověk se má vždycky snažit hledat na všem něco dobrého a na život se i v těžkých chvílích dívat z lepší stránky. Snad se to povedlo, reakce jsou výborné a tak z toho mám dobrý pocit.

A co bylo tím rozhodujícím impulsem?
Velkou zásluhu na tom má Petra Braunová, s níž už jsem připravovala knižní verzi televizního magazínu Barvy života. Velmi jsme se spřátelily a ona jednou povídá, ty Kamilo, měla bys sepsat svůj příběh. No, tak na to jsem vůbec neslyšela, ale vloni koncem léta už přijela s nakladatelem ke mně na chalupu. A představte si, že se se mnou začali bavit ne o tom, jestli bych chtěla něco psát, ale rovnou kdy to napíšu a kdy odevzdám. Byla jsem z toho pochopitelně trochu zelená, zvlášť, když řekli, že to má být hotové do konce roku, ale Petra byla úžasná. Neustále mi nenápadně podstrkovala kapitoly – „Napiš o Zahajdovi (životní partner, herec Jiří Zahajský, pozn. redakce), o Barvách života…“ A navíc měla neuvěřitelný nápad. Každou kapitolu doplnila minirozhovorem, v němž mi klade doplňující otázky, je to jakási forma dialogu a myslím, že právě tyhle „oslí můstky“ jsou tím, co knížku dělá zvláštní a zajímavou.

Pro řadu lidí jste skvělým příkladem odvahy, životnosti, vitality. Je to tím, že si stále vyhledáváte podněty nebo je to dar povahy?
Já jsem veskrze pozitivní člověk. Navíc jsem vždycky měla u zadku nejmíň dvacet vrtulí. Teď, ve dvaaosmdesáti, už jich mám jen tak deset. Nedávno jsem se belhala po ulici, mám nález na krční páteři, je to dost nepříjemné, a najednou potkám hned čtyři podobné kriply. Dva byli mladší než já a hned jsem si řekla: „Jsi vlastně zdravá, holka.“

Jinak řečeno, člověk to nesmí vzdávat, litovat se …?
Ano. Víte, začátkem devadesátých let se mi stalo něco neuvěřitelného. V pětašedesáti jsem dostala nabídku od Svobodné Evropy, abych dělala zpravodajství. Po tolika letech dostat takovouhle úžasnou šanci! Navíc ve věku, kdy už to většina lidí balí … Připadala jsem si jako fénix, který vstal z popela a znovu vzlétl. Byla jsem za to nesmírně vděčná životu. Nikdy nevíte, co vás potká, na co se můžete ještě těšit …
Český rozhlas se po mnoha letech vrací k dříve velmi oblíbenému pořadu Mikroforum a já bych v něm měla dělat. Začíná se teď 1. února, tak se snad dám do té doby do pořádku.

V předmluvě vaší knihy se píše, že pro vás už žádné téma není tabu. Přesto jistě nebylo snadné překonat určité mezní okamžiky v profesním či osobním životě. Nebylo pro vás bolestné znovu je otevřít?
Samozřejmě. Snad nejbolestnější kapitolou byla ztráta mého milovaného muže, s nímž jsem prožila přes třicet nádherných let. Bylo to mnohem horší než odchod z televize, přestože mi ve čtyřiceti doslova utípli život a další roky jsem přežívala tak, že jsem lepila pytlíky nebo někde myla schody.
Ale když ode mě odešel Jiří, trpěla jsem několik let doslova jako zvíře. Byla to nepředstavitelná bolest. A i když ho až dokonce života budu nosit v srdci i v hlavě, podařilo se mi to zmáknout a před pár lety, a teprve po jeho smrti, jsem se z nejhoršího dostala.

Kteří muži pro vás byli v životě, kromě partnerů ještě důležití? V rozhovorech například často zmiňujete svého profesního partnera, velkého kamaráda, hlasatele Richarda Honzoviče. I ten ale před lety odešel…
V první řadě je to můj veliký kamarád Vlastík Ježek. I když je asi o třicet let mladší, báječně si spolu rozumíme. Je to moje duše. Parťák. Občas zavolá a řekne: „Kamčo, potřebuji se u tebe na chvíli posadit do křesla.“ S ním je mi moc dobře. A vedle toho mám takové velké něžné přátelství. Ne, není to milenec. Je to prostě velmi něžné přátelství…

Stala jste se, stejně jako například Marta Kubišová, určitou ikonou Pražského jara, zároveň jste ale přišla o kus života. Měnila byste z pohledu právě životní zkušenosti své postoje?
Ne. V žádném případě! Víte, v každé situaci, v dobách dobrých i zlých je důležitá jedna věc. Zachovat si vnitřní svobodu. My se se Zahajským nesmírně milovali, přesto jsme se dokázali pohádat a já si stála za svým a neustoupila jsem. Kdysi se mě v nějakém rozhovoru ptali, jak bych se rozhodla, kdybych byla postavená před volbu Zahajský nebo televize, tak jsem jim řekla, a pořád si to myslím, že tahle situace by nikdy nenastala. Vnitřní svoboda je pro život strašně důležitá věc. I ve vztahu.

Přes všechny životní zvraty jste se profesně zabývala zajímavými věcmi a přitom jste vychovala děti. Jak se díváte na dnešní mámy, které řeší děti a kariéru?
Moje děti mi občas vyčítaly, že jsem na ně, když byly malé, kašlala. Že jsem jim ani večer nečetla pohádky. „No, nečetla,“ říkala jsem jim. „Protože jsem pro vás v televizi vydělávala penízky! Měla jsem štěstí, že můj manžel byl nejen lékař, ale spíš i taková mamina, když jsem večer nebyla doma. Ale právě proto jsem jim svou knížku věnovala. A co poradit? Nikdy nad žádnou situací nelámat hůl. Udržet si vnitřní svobodu a dělat to, o čem uvnitř vím, že je to správné.