Jizerskohorský spolek vydal knižní unikáty

„Jsem velice rád, že se Jizersko-ještědský horský spolek rozhodl po dlouhých patnácti letech své existence sestoupit z horských výšin a upřít své zraky k severu, k frýdlantské zemi. Obdivuji ten krásný kraj pahorkatin, lesů, polí, starých alejí, luk a rybníků, vzácných ptáků i podmanivé řeky Smědé již víc než půl století a jako přírodovědce mě navíc těší i to, že první spolková publikace o tomto kraji bude věnována jeho přírodě.

Nebývá zvykem zatěžovat přírodovědecké publikace exkursem do historie popisovaného území. Málokde se ale staleté dějiny osídlování krajiny lidmi, její administrování a spravování vrchností a úřady tak úzce a celistvě pojí s utvářením jejího přírodního vzhledu jako ve Frýdlantském výběžku. V kraji, který je po mnoha stránkách – přírodních i historických – organicky spjat s Jizerskými horami, které mu vymezují přirozenou jižní hranici, zatímco východ, sever i západ tohoto výběžku české země do sousední horní Lužice tvoří hranice umělá. Kdysi zemská, pak i státní. Staletí česko-německá, od roku 1945 česko-polská……..

Na Smědé jsem nocoval

…..Nejvíce mě na severu Frýdlantska ale okouzlila řeka Smědá, která se mezi Předlánci a Černousy volně vinula údolím. Chvíli tekla v hlubokém korytě s kolmými břehy, o kousek dál již tiše omývala jesepy s bělavým teplým pískem, ve kterém žili popelaví slíďáci. Ledňáček při letu nad klikatým tokem řeky hlasitě hvízdal. Rybník Dubák byl tehdy ještě malebnější, než je dnes, z lesnatého břehu proti hrázi vybíhala do rybníka úzká kosa, na které stály obrovské vrby. Na nich sedávaly volavky.

Vrby padly za oběť pozdějšímu čištění rybníka; rybáři ale bahno neodvezli, pouze je přihrnuli ke hrázi, takže v zadní části Dubáku, u tůně zvané Hvězda

, nestojí od té doby mohutné duby, v jejichž dutinách hnízdily kachny březňačky, nad vodou, ale nad hustými keři, které se na úrodném bahně uchytily. Často jsem na hrázi nebo na písčinách Smědé nocoval. Ráno, ještě za šera, mě budil bělokrký lejsek, ale brzy jeho tichý hlas přehlušil sluneční flétnový zpěv žluvy. Na hrázi tehdy hnízdil i ťuhýk šedý, ale já jsem tehdy vyhlížel kohosi jiného: přítel Karlheinz Lutz mně řekl, že v okolí Dubáku nedlouho po válce pozoroval mandelíka hajního, barevného a vzácného ptáka.

Roky jsem proto jezdil na dolní Smědou, mnoho vzácných ptáků tam viděl a slyšel, ale mandelíka jsem nespatřil ani jednou. Stejně marně jsem tehdy pátral v čirých vodách Kočičího potoka po říčních perlorodkách, které v tom hraničním potoce kdysi žily.“

Gustav Leutlet – Básník hor

Pokud se o někom dá říci, že to byl básník, který v próze dokázal neopakovatelně půvabným jazykem popsat krajinu Jizerských hor, jejich atmosféru, obyvatele, ale dokonce snad i vůni ranních procházek, pak jsou to podle mého dva lidé. Jedním z nich je Miloslav Nevrlý. Tím druhým německý autor

Gustav Leutlet. V Jizerských horách žil před více než sto lety. Přesto jeho poetické texty vydechují něco, co v Jizerkách najde jejich citlivě vnímající obdivovatel i dnes.

Zima

Zima je tady a ukazuje svoji korouhev: uvězněné potoky, zaváté stezky, bělostně obalené stromy a skály. Vypouklé obliny v korytě potoka ukazují místa, kde pod sněhem leží skryté balvany. Někde se ale vyvalí tmavý proud, rozvlní se a nad jeho černými vodami mihotají skelně se lesknoucí světélka. Přijdou-li zase mrazy a z hlubin údolí vystupuje dech ledové mlhy, pak na výšinách vytváří námraza nejpodivuhodnější pohádkové stromy a rozmanité bájné rostlinstvo a tvary, jež vyhlížejí, jako by byly z ledové země, kde i lidé jsou z ledu a nesmějí plakat, protože by roztáli.

Nad lesem byly právě ještě záhadné závoje noci, ráno na vysokých hřebenech hor si sotva stačilo ovinout modrou stuhu kolem čela; ale koruny stromů se již natřásají – les se probouzí. Jakkoliv se v ranním čase světlo a stíny objímají, stoupající slunce zatlačuje ty druhé víc a víc do pozadí.

Polední žár a polední kouzlo! Nadvláda tepla je dosud překonávána světlem, jež oslňuje a sálá a jehož záplava nutí přivírat oční víčka. Pak však přijde hodina, kdy stíny začínají spěšně růst a šplhají po kmenech vzhůru, takže do slunečního světla ční už jen vrcholky stromů… Slunce bude už brzy stát docela nízko. Stíny se rozpínají do obludnosti a v křovinách je zavěšena žhnoucí červeň. Čím hlouběji se nyní vše noří do tmy, tím vznešeněji na nás hory shlížejí. Les ale vypadá jako ztělesněná temnota… Mezerami v korunách sem ještě nahlížejí hvězdy a potom i vycházející měsíc zavěsí svůj srpek do větvoví.

V úhlu pohledu je Jizersko-ještědský horský spolek