Tatínek Jiřího Hlaváčka byl nadšeným sportovcem. Už v roce 1944, když malý Jiřík přišel na svět, zápasil za Bohemku Praha a jeho syn šel v otcových šlépějích. Sportoval od malička. Sice se nestal zápasníkem, ale stejně jako jeho otec propadl lyžování. Ostatně Jablonec nad Nisou a blízké Jizerské hory tomu jenom nahrávaly. Dnes žije Jiří Hlaváček v Domově důchodců v Jabloneckých Pasekách, lyžování stále sleduje, ale sám už do stopy nevyrazí. To mu ovšem náladu nekazí a zpestřuje si den zpěvem, jímž je proslulý po celém domově. Zpívá po chodbách, na schodištích, v zahradě, prostě všude, kde to jde.

Jaká je vaše nejkrásnější vzpomínka z dětství? Vybavíte si ji?
Nejraději vzpomínám na Andulku Sauerovou, která bydlela v nádherné vile ve Mšeně a já jsem ji hrozně miloval. Byli jsme si vzájemně blízcí a teď vůbec nevím, kde je. To mi bylo asi dvacet let.

A máte také nějakou zasunutou vzpomínku z útlého dětství, když jste byl malý kluk?
Tatínek jezdil na lyžích a hrál fotbal. A já jsem lyžoval s ním. Jezdili jsme do Břízek v Jablonci nad Nisou. To bylo moc hezké, na to rád vzpomínám.

Jak se vaše rodina v Jablonci nad Nisou ocitla?
Narodil jsem se v Praze, ale když mi byly asi dva roky, rodiče koupili v Jablonci dům po Němcích. To bylo krátce po válce, já se narodil v roce 1944 a stěhovali jsme se asi v roce 1946. Náš dům stál ve Mšeně. Byli jsme velká rodina, můj bratr Románek a ještě dvě sestry.

Lyžovali jste všichni společně?
Jéje, samozřejmě, vždyť všude kolem jsou Jizerské hory. Neustále jsme po nich chodili, v létě pěšky, v zimě na lyžích. Hodně jsme se věnovali turistice. Mým nejoblíbenějším místem byla vždycky Královka, ale v poslední době jsem se tam už podívat nebyl.

Čemu jste se věnoval v profesním životě?
V Novém Městě nad Metují jsem se naučil hodinařinu a pak se jí věnoval v Jablonci. Dělal jsem celý hodinářský sortiment v Klenotech naproti Hotelu Praha. V Jablonci nad Nisou jsem se svého času staral o všechny hodiny na radnici, promazával jsem je. Nejraději jsem ale jezdil na lyžích, běhal po dráze v Břízkách. Bylo to moc pěkné, trénoval s námi kamarád Pavel Rokos, na toho rád vzpomínám. Byl šťastný, když jsme ho pozvali. Člověk veselý, legrační, vtipný, prostě člověk s velkým Č.

Pokořili jste na běžkách nějaké cíle, které jste si s kamarády vytyčili? Kam jste jezdili rádi?
Jezdili jsme na Královku, jeli jsme celou Královskou louku, kde bylo krásné svezení. Tam jsem se i dvakrát potkal s bývalým prezidentem Ludvíkem Svobodou, také jsem s ním dvakrát hovořil. Do Jizerek jezdila tehdy celá Praha.

Tehdy ale asi bývaly trochu jiné zimy, než jsou dnes, že?
No to rozhodně, mnohem lepší. Hodně sněhu všude, teď se musí na Bedřichov a pak teprve do Jizerek. Žádné vyšlápnuté stopy tehdy moc nebyly, já jsem vždycky jezdil vepředu, abych je vyšlápl. Ale i tak jsem se pěkně svezl. Byli jsme taková parta, kluci, kteří stavěli můstky v Zásadě nebo v Loučné. Společně jsme byli sdruženáři a jezdili závodit.

V mládí jste tedy nejenom jezdil na běžkách, ale také skákal na lyžích jako sdruženář?
S parťákem Jardou Svobodou z Rýnovic jsme se věnovali skoku na lyžích. Skákal jsem za Jiskru Mšeno, ta byla tehdy první a všichni v ní byli srdcaři. Jezdili jsme skákat do Loučné a do Zásady, odkud jsme si vozili skleněné ceny ze závodů. Skákali jsme také na všech můstcích v Harrachově. Samozřejmě, že jsem závodil i na Jizerské 50, sleduji ji dodnes. A musím říci, že dneska jsou lyžaři fakt dobří, jezdí perfektně. Jejich závody si nenechávám ujít.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.