Sejdeme se u sirek, zajdeme na griliáš do mlíčňáku, na kávu do korálí, na hranolky pod schody, na ovar do kotelny.… Těmito slovy začíná kniha Už nejdu do Ještědu, za kterou stojí Jiří Jiroutek. „Místo nejen pro nákupy, ale také místo setkávání, bloumání a prohlížení výkladních skříní, tak si pamatuji obchodní dům Ještěd. Budova se žlutým keramickým obkladem v šedi okolní zástavby byla jedním z atributů Liberce. Už deset let není a já se rozhodl předložit její příběh,“ doplnil.

Jiří Jiroutek se narodil v Lounech a do Liberce přišel v osmdesátých letech minulého století a už tu zůstal. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie při slezské univerzitě v Opavě a od roku 1991 působí jako umělec a fotograf na volné noze. Je držitelem řady významných ocenění. Jeho prvním knižním projektem se stala publikace s názvem Fenomén Ještěd, která spatřila světlo světa v roce 2005 a o čtyři roky později se na pultech knihkupectví objevil druhý a rozšířený výtisk.

„Projekt Fenomén Ještěd vznikl kolem roku 2000 z obdivu k objektu Ještědu a jeho autorům, s cílem upozornit na tuto mimořádnou stavbu a pomoci k její celkové obnově a uvedení interiérů do původního stavu,“ doplnil fotograf.

Obchodní dům Ještěd vznikal v letech 1970 až 1979 v dolním centru Liberce. Autorem návrhu a projektu byl původně Miroslav Masák, Karel Hubáček stavbu převzal, když Masák odešel za jinou zakázkou do Prahy. Samotná stavba si zahrála i ve filmu, konkrétně v českém filmu režiséra Davida Ondříčka Grandhotel. V roce 2009 padlo rozhodnutí o jeho zbourání a nahradilo ho obchodní a zábavní centrum Forum Liberec.

Obchodní dům Ještěd přivítal naposledy své návštěvníky v roce 2009 a uplynulo deset let od jeho demolice. Jak na tento historický moment vzpomínáte? Jaké jste měl pocity?
Prožíval jsem pocity sklíčenosti. Chodil jsem okolo a viděl, jak se bagry a rypadla zakusují do zdí významného architektonického díla. Působilo to na mě depresivně a postupně jsem se začal místu vyhýbat. Řada lidí si demolici fotila a natáčela. Já jsem si fotil dům předtím, fascinoval mě, ale nemám ani jednu fotku zachycující jeho zánik.

Co pro vás OD Ještěd znamenal?
Vnímal jsem ho jako specifické místo, které patřilo nerozlučně k Liberci. Lidé se zde míjeli, potkávali své známé, mohli se stavit na skleničku či svačinu. Prostě takové místo ideální k setkávání. Navíc díky své barevnosti rozzářil tehdejší okolní šeď.

Pokud by nedošlo k demolici a budova by stále stála, měla by v dnešní době potenciál?
Určitě ano! Tehdy převládal názor, že je potřeba obchodní dům zbourat, jelikož nevyhovuje modernímu způsobu prodeje. A nahradit ho novým a modernějším. Přitom Ještěd plnil kromě role obchodního centra celou řadu funkcí. Dům se stal křižovatkou několika úrovní. Disponoval krásnými terasami, které nebyly plně využívané, sloužily jen jako spojovací koridory. Přitom byly vyhřívané a měly sloužit jako tržnice. Osobně si myslím, že nebyl nevyhovující. Chodil jsem tam rád a souzněl s jeho architekturou.

Z vašeho vyprávění usuzuji, že jste s demolicí nesouhlasil, že?
Máte pravdu. Přišlo mi to hrozně rychlé. Podle mě se mělo najít jiné využití nebo alespoň budovu zakonzervovat. Podobná architektura tehdejší doby postupně mizí a přitom je potřeba ji vnímat v dobovém kontextu jako součást urbanismu, která dotváří pocit z města.

Jestli se nepletu, rok po demolici proběhla výstava Už nejdu do Ještědu, kterou jste zaštítil. Co bylo jejím cílem?
Jednalo se o vzpomínkovou akci. Název jsem zvolil z jednoho prostého důvodu: reagovala na reklamní slogan „Ještě jdu do Ještědu“ a název výstavy byl reakcí na to, že už tam jít nemohu. Oslovil jsem liberecké kolegy a kolegyně fotografy a uspořádal v liberecké Galerii U Rytíře výstavu. Vzbudila poměrně veliký ohlas, byla nejnavštěvovanější výstavou vůbec za dobu trvání provozu galerie a vyvolala vlnu rozhořčení nad tím, co se v Liberci děje. I přes velkou snahu odborné veřejnosti, architektů a památkového ústavu se nepodařilo prosadit rozhodnutí, které by budovu označilo za kulturní památku.

Několik význačných architektů, včetně několika zahraničních, sepsali petici, která se snažila demolici zamezit. Jak dlouho kniha vznikala?
Její základ představovala již zmiňovaná stejnojmenná výstava, kde se i zrodila myšlenka na knihu. Navíc se mi osvědčila spolupráce s Pavlem Akrmanem, který se podílel na předchozím projektu Fenomén Ještěd. Ono když se rozhodnete vydat knihu, znásobí se pocit zodpovědnosti a začal jsem sbírat ohlasy obou táborů. Jak těch, kteří se stavěli proti demolici, tak těch, kteří s ní souhlasili. Nechtěl jsem udělat z knihy ani tryznu za padlý dům, ani zaslepenou oslavu jeho trvání za každou cenu.

S jakým poselstvím tedy vznikla? Co by měla čtenáři dát?
V zásadě to funguje tak, že si ji lidé kupují jako vzpomínku. Jedná se o záznam té doby, architektury, obsahuje spoustu pohledů do provozu jako např. výrobu zákusků či chlebíčků, pohledy do prodejních prostor a zachycuje i tehdejší zboží. Díky tisku speciálním jemným rastrem si čtenář může přečíst cenovky a popisky zboží. Také se mi podařilo díky dobovým barevným fotografiím např. výloh či výzdoby zachytit tehdejší barevnost. Době odpovídala kombinace žluté, hnědé, zelené a oranžové.

S jakým poselstvím tedy vznikla? Co by měla čtenáři dát?
V zásadě to funguje tak, že si ji lidé kupují jako vzpomínku. Jedná se o záznam té doby, architektury, obsahuje spoustu pohledů do provozu jako např. výrobu zákusků či chlebíčků, pohledy do prodejních prostor a zachycuje i tehdejší zboží. Díky tisku speciálním jemným rastrem si čtenář může přečíst cenovky a popisky zboží. Také se mi podařilo díky dobovým barevným fotografiím např. výloh či výzdoby zachytit tehdejší barevnost. Době odpovídala kombinace žluté, hnědé, zelené a oranžové.

Měl jste dostatek materiálu, z čeho knihu poskládat?
Naštěstí bylo z čeho vybírat. Materiály pocházejí od různých zdrojů, všechny jsem je uvedl na konci publikace. Bez nich by to opravdu těžko vzniklo. Celá kniha mapuje místo vzniku, jak obchodní dům Ještěd fungoval zvenčí i zevnitř. Nabídne čtenáři pohled do zákulisí a končí tím rozhodnutím o jeho konci. Samotnému zbourání a jeho průběhu jsem se úmyslně vyhnul. Chtěl jsem, aby zůstala památka na dům, jak jsme si ho pamatovali.

V libereckém knihkupectví už prodali přes sto kusů. Jaké ohlasy se k vám dostávají?
Sám jsem byl překvapen, že se kniha setkala s takovým ohlasem. Trochu tomu napomohl i fakt, že se zdařilo její vydání před Vánoci. A také to, že tématu se nikdo ještě knižně nevěnoval. Překvapivě je o ní velký zájem i u mladé generace.

Myslíte si, že má potenciál, podobně jako Fenomén Ještěd, dočkat se dotisku?
Nechci předpovídat budoucnost, upřímně – nechám se překvapit. Nevydávám knihu s tím, že plánuji dotisk. Samozřejmě kdyby k tomu došlo, bylo by to příjemné.Můžete odtajnit, zda chystáte podobný projekt? A pokud ano, čemu se budete věnovat? Teď jsem se zaměřil na liberecké výstavní trhy (LVT), na jejich moderní historii. Jedná se o část Liberce, která je aktuálně tak trochu planá a nevyužitá. Některé budovy stojí, jiné byly dočasné. Stejně jako Ještěd i LVT pro mě představují fenomén. Rád bych knihu vydal příští rok, ale zatím to je ve hvězdách.

Co dalšího máte v plánu?
Víte, já fotografuji od roku 1990, mám nafotografováno kompletně několik domů, například radnici od sklepa až po věž, Liebiegův dům bývalé Oblastní galerie, současnou Oblastní galerii Liberec – Lázně. Zatím vše tzv.v šuplíku a čeká to na zpracování. Mě tahle práce ohromně baví, mám chuť se tomu věnovat, ale potřebujete hodně času a také jde o peníze. Můj honorář za knihu je až ze zisku z prodeje. Pokud se věnuji výrobě knihy, nemohu většinou brát zakázky…

Do Liberce jste přišel v roce 1985. Jaké budovy jste považoval za dominanty města?
Horský hotel a vysílač Ještěd, obchodní dům Ještěd, radnici, botanickou a zoologickou zahradu. Na to se pak mohou nabalovat další, ale těchto pět jsem považoval za pilíře, z toho už jeden nestojí.

Jak vnímáte spodní centrum města?
Nesmírně nevyvážené. Původní budovy jako Dunaj, Palác Nisa či Baťa doplňuje nová a architektonicky nezajímavá zástavba. Navíc se proměnily průhledy. Dřív, když člověk scházel z Husovy ulice od nemocnice dolů, měl výhled na radnici. Teď ji zastiňuje Plaza, která převyšuje okolní zástavbu. To samé při chůzi Pražskou ulicí, dříve jste viděl obchodní dům a za ním se tyčil Ještěd, teď mu stíní Forum. Souhlasím s větou pana Masáka, která mi utkvěla v paměti: Vždycky se bouralo, aby se stavělo něco nového, ale to nové by mělo být lepší…

JIŘÍ JIROUTEK
• Narodil se v Lounech a do Liberce přišel v 80. letech minulého století a už tu zůstal.
• Vystudoval Institut tvůrčí fotografie při slezské univerzitě v Opavě a od roku 1991 působí jako umělec a fotograf na volné noze.
• Je držitelem řady významných ocenění. Jeho prvním knižním projektem se stala publikace s názvem Fenomén Ještěd.