S otázkou v hlavě se blížím k vesnici, jejíž jméno zviditelnil na mapě ČR nekonformní starosta Petr Pávek. Čekám, čím mě překvapí obec, v níž ještě na přelomu století žilo třikrát více obyvatel než dnes a fungovalo tu 8 hostinců, 10 koloniálů, textilní továrna, vanolázně, a které se kvůli koncentraci C a K úředníků údajně přezdívalo malá Vídeň.

Všechno je v lidech

Čekám něco mezi honosnými vilkami bývalých továrníků a s holandskou úpravností. A zatím mě cesta lemovaná severní hradbou Jizerek a roztočenými lopatkami větrných elektráren vede k typické pohraniční vesnici chudého Frýdlantska. Náves, škola… Prvorepublikovou noblesu reprezentuje pouze bývalý hotel ztracený pod patinou času. Kde je tedy to, co hledám? Ekologický zázrak a genius loci v jednom?

Odpověď naleznu na své první zastávce, v jindřichovickém Žijícím skanzenu. A zní: Všechno je to jen v lidech. Vítá mě tu Zbyněk Vlk, který se tu snaží obnovit historii i tradice lidí před průmyslovou revolucí. V Jindřichovicích není úplná naplavenina, jako třeba z Prahy pocházející bývalý starosta Pávek či někteří „novousedlíci“. Vyrůstal v maličké osadě Svárov u Stráže nad Nisou. Cesta sem však vedla oklikou přes Slovensko.

close zoom_in „Vystudoval jsem lesárnu v Brně, pak pracoval na CHKO Jizerské hory. Časem jsem ale zjišťoval, že než ochránce jsem spíš úředník, a jestli můžu pro přírodu skutečně něco udělat, pak jedině to, když převezmu odpovědnost za sebe, za svou vlastní ekologickou stopu. Tehdy jsem se dozvěděl o komunitě lidí, kteří se učí žít v souladu s přírodou v Ježové na Slovensku. Tam jsem se potkal se zdejším farářem Michalem, kterého jsem znal už ze svého působení na Frýdlantsku. Vyprávěl mi, že hledá inspiraci, protože by chtěl využít jednu opuštěnou faru právě k podobným aktivitám. Ta fara byla právě tady, v Jindřichovicích,“ začíná Zbyněk Vlk vyprávění ve velké světnici hospodářského stavení, kde se pořádají nejrůznější semináře.

„Naposledy tu byly děti z liberecké školy Husova, ukazovali jsme jim různé domácí práce, které se doma už dnes moc nevidí, “ popisuje a přitom roztápí kachlová kamna a staví na čaj. „Za chvíli tu bude teplo, voda se začne vařit tak za čtvrt hodinky,“ dodává, jakoby viděl můj zrak, pátrající po rychlovarné konvici. A opravdu, zas tak dlouho to netrvá a už do hrnků nalévá bylinkovou směs.

Vypráví mi o posledním projektu Cesty vody, jehož výsledkem je vrbová chýše, živá stavba, o kterou se brzy rozroste prostor před skanzenem, s jezírkem a s kamenným můstkem. Voda do něj proudí z prostoru nad stavením, kde stojí i malý větrný mlýn, v němž se dodnes mele mouka. Na faře, kterou dnes obývá další mladá rodina, žili Vlkovi od roku 1998 zhruba devět let, pak zrekonstruovali právě tento statek.

„Je starý tři sta let. Támhle je prameniště,“ ukazuje mi prostor nad stavením. „Když tu byl syn bývalého majitele, pana Herbiga, kterého tu po válce zastřelily Rudé gardy, řekl nám, že z prameniště vedly pod zemí dubové trubky. Zatím jsem je ale nenašel,“ vypráví mi cestou ke křížku, který nechali vybudovat jako místo duchovního zastavení. Jeho umístění mezi dvěma vzrostlými stromy představuje sepětí s přírodou rovnostranný kříž čtyři živly. Symboliku si tu najdou křesťané i ti, kteří spolu s duchovními vyznávají především přírodní principy. Je to velmi ekumenické.

My jsme malí vindrovníci

Právě Vlkovi a jejich skanzen začali, stejně jako aktivity bývalého starosty Petra Pávka, do Jindřichovic lákat alternativně smýšlející lidi. Ti tu ovšem žijí zcela běžným životem, jen se k přírodě stavějí s pokoru předchozích generací. Například tím, že si sami pěstují ovoce a zeleninu, aniž by používali chemii, pracují s přirozeným prostředím a vyplácí se jim to. Odborně se tomu říká permakultura.

Jednou z nich je třeba učitelka zdejší školy Květa Stančová. Přišla sem z Rádla u Jablonce. Oslovilo ji místo i zdejší lidé. Dozvídám se o ní v momentě, kdy Zbyněk Vlk volá známému s traktorem, zda by jí nepomohl s něčím na domečku, který tu staví. „Působím tak trochu jako stavbyvedoucí a Květě pomáhám. Nejsme klasická komunita, spíš fungujeme na bázi vzájemné pomoci. Dokonce máme zavedené takzvané vindrovníky. Vychází to z rčení: Nemám ani vindru, směje se.

„Znamená to, že když někdo potřebuje třeba traktor, seženeme ho, on si zapíše do svého vindrovníku, že dostal dejme tomu dvě hodiny práce a ty pak zase vrátí tomu, kdo potřebuje jinou pomoc. Ať už jde třeba o domácí zeleninu nebo hlídání dětí,“ vysvětluje mi správce skanzenu.
Někdo tomu říká alternativní život, já v tom ale nevidím nic jiného než návrat k fungujícím sousedským vztahům, kdy si lidé vzájemně pomáhali a stáli při sobě.

Škola základ života close zoom_in

Učitelku Květu sem kromě „ducha místa“ přilákal jiný pohled na školu. I ten změnil za svého působení starosta Pávek, který definitivně opustil svět politiky a v Jindřichovicích se věnuje ekologickému zemědělství. „Škola využívá jak prvky valdorfské školy, založené na barevnosti, tvořivém přístupu a sepětí s přírodou, tak prvky školy Montessori. Nemáme ale žádný vyhraněný přístup, vše se prolíná s klasickými osnovami. Jiné je pouze známkování, místo kterého tu děti hodnotíme slovně. Je s tím sice víc práce, ale pro děti je to spravedlivější,“ vysvětluje mi ředitelka Dagmar Vondráčková.

Mladá žena s kořeny v sousední Raspenavě. Místo na gymnáziu vyměnila za tvořivější přístup a možnost učit děti vzájemnému respektu. Jak vysvětluje, slovním hodnocením dávají žákům najevo, v čem si jich jako učitelé váží. Dokážou si pro ně vždycky najít čas a děti jim důvěru vracejí. A nejde přitom o novousedlíky z alternativně smýšlejících rodin. Ty jsou totiž zatím ve školkovém věku. Zdejší škola je další ukázkou toho, že podobné vymoženosti nemusí být jen výsadou velkých měst.

„Zpočátku jsme sice trochu naráželi, protože rodiče byli zvyklí na klasické známkování, ale už se to zažilo,“ vypráví mi ředitelka v podkroví školy, které se z obyčejné půdy změnilo na místo k setkávání, kde se pořádají besedy, hraje divadlo, promítají filmy. „Nechce se mi odtud ani na chvíli odjíždět. Pořád se tu něco pěkného děje. A když se nepořádá něco, co by člověka zajímalo, tak si to prostě může sám zorganizovat a někoho zajímavého sem pozvat,“ pomáhá vykreslit zajímavý obraz o dění v obci učitelka Květa Stančová.

Přispívá k němu i zdejší kavárna. Ano, namísto klasické hospody, která se školou a kostelem odjakživa tvořila pilíře obecního života, tu je otevřena skutečná kavárna. V klasicistním domku společně s fungující knihovnou. Tím si mě Jindřichovičtí získali definitivně. Namísto aby v zapadlém koutě hořekovali, těžce a mnohdy ne zcela pohodlně, zato spokojeně si tu žijí. A svým nevtíravým způsobem dávají příchozím ukázkovou lekci, že žít je potřeba umět.