„Dušičky se začaly veřejně „slavit” po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v Římě,” připomíná mluvčí litoměřické diecéze Jana Michálková.

V katolické liturgii předchází „Dušičkám” svátek Všech svatých, který je vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli. (duše v očistci).

Ve 13. století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi. Postupně se uchytil také ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. Postupně se Dušičky rozšířily po celé křesťanské církvi a v celém západním světě. Dušičky se slaví v mnoha evropských zemích, například v Německu, Rakousku, Polsku, Francii, Belgii. A všude trochu jinak.

Tiché dušičky a veselý Halloween

Zatímco ve střední Evropě mají dušičky klidný průběh, v anglosaských zemích a především v Americe si lidé na tento den pečlivě připravují pestrobarevné kostýmy na slavnostní veselice, vydlabávají dýně, které mají strašit… „V Americe jsem žila sedm let a poznala jsem mnoho rodin, ale nikdy jsem nezaznamenala, že by se lidé v období našich dušiček vydávali na hřbitovy, jak jsme tomu zvyklí u nás,” zaznamenala své postřehy například Hana Hlinovská. „Všichni si připravují masky, chodí tam strašidelné průvody, děti koledují,” popsala svou americkou zkušenost.

Halloween se slaví v anglosaských zemích - Velké Británii, Irsku, ale i Austrálii a má kořeny v keltském svátku „sam-fuin“, tedy „Konec léta“. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy. V Evropě se vydlabávaly řepy, které se v americkém pojetí změnily v tradiční dýně.

Dušičky po francouzsku

S oběma těmito podobami se můžeme setkat například ve Francii. „V noci ze 31.10 na 1.11. se u nás slaví Halloween, ale spíše kvůli dětem. Převleky, zdobené dýně… a vše, co k tomu patří, ale není to tak masivní jako v Americe. Hlavní svátek je 1. listopadu, kdy ctí Francouzi Svátek všech svatých (La Toussaint), ve školách dětem začínají desetidenní prázdniny, které se podle tohoto svátku jmenují. Věřící jdou na mši. Na dušičky, doslova nazvané Svátek mrtvých, který připadá na 2. listopadu, se kupují chryzantémy a svíčky a dávají na hrob. Tyto dva svátky jsou ale hodně propojené, takže spousta z Francouzů jde na hroby o den dřív, protože je volno, zatímco 2. listopadu už ne,” popisuje francouzské dušičky ředitelka liberecké pobočky Alliance française Emilie Flambeaux .

V Americe pojímají dušičky jako karneval (vlevo). Hřbitov v Buenos Aires je velkolepou přehlídkou architektury (uprostřed) a v africké Ghaně berou poslední věci člověka jako bizarní slavnost. Foto: archiv

Objevuje se tu stejná paralela jako v Čechách, kdy lidé jezdí na Dušičky většinou 28. října, také ve státní svátek. Protože prostě mají volno. Z dušiček, vzpomínky na zesnulé se tak v mnoha případech vytrácí obsah. A někdy i symbolika. „Na hrob by se měly podle tradice dávat pouze živé květy, nikoliv umělé, ačkoliv ty hezky vypadají a dlouho vydrží,” usmívá se arciděkan římskokatolické církve v Liberci Radek Jurnečka. Živý květ podle něj symbolizuje samotný koloběh života, který je tady na zemi konečný. „U nás na Moravě se také na dušičky konaly pobožnosti přímo na hřbitově, ale to jsem tady v severních Čechách moc neviděl,” dodává duchovní.

Jiný kraj, jiný mrav

Čím více na východ, tím větší úcta k mrtvým. „Velkolepé dušičky jsme zažili třeba v Bělorusku. Jak jsou Bělorusové ve všem pompézní, jsou i v tomhle. Na hroby se sjíždějí týdny před tím, pečlivě pracují na výzdobě, která sestává převážně z umělých květin, takže hřbitovy jsou úplně přebarvené,” líčí svou dušičkovou zkušenost cestovatelka Jana Patková. „Co pro mě bylo zajímavé, že dušičky v Bělorusku nejsou tichou osamělou záležitostí, jako u nás, kdy se lidé „staví na hrobě”, ale sjíždějí se tam celé rodiny a chodí na hřbitov společně. Podobné rodinné pojetí jsem zažila snad jen v Moldavsku, na slavnosti zemřelých, která se koná v období Velikonoc a lidé tam na hroby nosí nejen květiny, ale dokonce i věcné dárky. Viděla jsem třeba sadu nádobí. A po skončení slavnosti se těmito dárky pro zemřelého vzájemně obdarují. Napadlo mě, že pro nebožtíka to musí být radost - u jeho hrobu se sejde celá rodina, všichni se k sobě pěkně chovají, obdarovávají se, byl to hodně silný zážitek,” popisuje cestovatelka.

Podobný ráz mají dušičky v Mexiku, kde se mrtví obdarovávají květinami, ale i alkoholem, cigaretami a setkání vypadá jako jeden velký rodinný mejdan. „Nemělo to ten pochmurný ráz, jako v Evropě, to se mi líbilo,” přidal svůj postřeh Miroslav Švarc z Jablonce, který právě o Dušičkách navštívil před lety Mexico City.

Město duchů

Hřbitovy jsou vůbec oblíbeným cílem amatérských i profesionálních cestovatelů. Vypovídají mnohé o kultuře a mentalitě země.

Pro libereckou výtvarnici Ivu Ouhrabkovou byla jedním z největších cestovatelských zážitků návštěva hřbitova v Buenos Aires.

„Je to město ve městě, hřbitov, kde leží například i Evita. A nenajdete tu určitě náhrobky, jak je známe od nás, to jsou přímo vily!” líčí výtvarnice.

„Je tu patrný vliv kolonizátorů, doslova stavitelská všehochuť světa. Uvidíte tu stavby podobné evropským pyramidám, ale třeba i viktoriánský domek z Anglie. Lidé se tu nepohřbívají do země, ale uvnitř těchto velkolepých hrobek. Je v nich třeba deset rakví na sobě, ty spodní úplně rozpadlé. A lidé u nich sedí, rozjímají. Je to rozhodně zajímavé, ale dlouho se v tom vydržet nedá. Přesto je to nevšední a krásný zážitek hlavně z architektonického hlediska. Jdete ulicemi, které nesou své vlastní označení, náhle se ocitnete mezi sloupy, jako v antických vykopávkách, o kus dál obrovské honosné sochy,” popisuje nevšední setkání s posledním místem člověka Iva Ouhrabková.

„Naprosto odlišný postoj jsem naopak zaznamenala při návštěvě v Hongkongu. Kopec za městem a na něm miniaturní, téměř anonymní náhrobečky vypadající jako mraveniště. Jako by tím chtěli vyjádřit neokázalost a pomíjivost lidského života, která je Asiatům vlastní,” podtrhuje Iva Ouhrabková.

Zatímco pro nás, Evropany je barvou smutku černá a pro Asiaty bílá, Afričané truchlí v červené. A vlastně ani slovo truchlit není na místě.

„Kult mrtvých tu má velký význam, ale jiný než mu přikládáme my. Pohřeb a věci s tím spojené jsou oslavou člověka, s nímž se ostatní loučí, spojený s množstvím rituálů. Lidé se tam vzhledem k podnebí pohřbívají téměř bezprostředně po smrti. Za několik dnů se koná něco, co lze nazývat obdobou našeho pohřbu, ale ta největší pohřební slavnost, a to doslova, se koná podle místních náboženských zvyklostí rok po úmrtí. Lidé už mají odtruchleno a tak vzpomínku pojímají jako skutečnou oslavu člověka, který zemřel. Ať už jsou oficiálně muslimové nebo křesťané, vše je prodchnuto původní vírou, že duše zemřelých zůstávají stále s nimi. My jsme při návštěvě Ghany zažili asi jednu z nejvelkolepějších pohřebních slavností, jaké tu lze zažít - pohřeb kmenového krále. Z celé Ghany se sjely tisíce lidí, tančili tu šamani, oslava trvala pět dní v kuse a celé to točila i místní televize,” líčí znovu cestovatelské zážitky Jana Patková.

Zajímavé jsou v této zemi i rakve.

„Rozhodně nevypadají jako naše. Setkali jsme se tu s neuvěřitelnými bizarnostmi. Například rakví ve tvaru Coca-Coly, ptáků nebo ananasu,” uzavírá pohled na kult mrtvých cestovatelka Jana Patková.